Dělat „dělnického ředitele“, třeba ve strojírenský fabrice, to mohl kdejaký blbec. A dokonce občas i nějakou dobu úspěšně, když měl dobrýho účetního a nějakýho inženýra, co tomu rozuměl a bál se, že jinak půjde do dolů. A tak makal. Ale řezník musí tomu masu rozumět. Takže ani největší československé obdivovatele soudruha Stalina nenapadlo zavést kategorii „dělnických řezníků“. ( To až dneska může dělat šéfa ochrany přírody, co nerozezná pampelišku do kravince a neumí ani kupecké počty. Ten to může dotáhnou i na šéfa Mezivládního panelu pro změny klimatu (IPCC) u OSN, jako ten mašinfíra z Indie.)

I soudruzi tehdy chodili na polívky a pro salám a kus flákoty. A pokud se nechtěli po polívce posr... a po masu... eště víc, tak tam museli nechat ty skutečný řezníky.

Na druhé straně bolševici taky chtěli občas před lidma vypadat dobře, jakože nejsou zase takový nelidové, a tak bývalí řezníci v krámech často zůstali. Někdy dokonce i bývalý majitel dělal „soudruha vedoucího“. No a tihle lidi to s masem a jídlem uměli.

A taky komunisti zpočátku ještě neměli tak vypracované různé ty byrokratické kontroly, co máme dneska, páč „souzi“ ze začátku bojovali hlavně s diverzantama a kulakama. A na řezníky a jejich kontroly holt nebylo tolik času. Takže kolem ovarových kolen, ohřívaných párků, a hlavně kolem polívek se netočily kontroloři, ale hlavně na jedné straně řezníci, co chtěli prodat co nejvíc polívek, který nemusí jít „přes kasu“ a na druhé hladoví zákazníci. Dá se říci, že to byla zlatá doba řeznických jídelen.

Lidi jsou vynalézaví. A schopní. A podnikaví. Řezníky nevyjímaje! K masu se sice v té době nesmělo moc čuchat, jak napsal pak Hrabal o řezníkovi, co ječel na zákazníka očuchávajícího maso na jeho pultě: „Čuchejte si ke svý pudeli!!“, protože ten řezník neuměl říkat „r“. A mouchy masařky lítaly kolem každého řeznictví jen to bzučelo a k dostání byl ještě patnáct let po válce většinou jen bůček a mletý a přední hovězí. Ale polívky, ty se vařily ještě přímo v těch krámech. A nedovážely z ňáký centrální výrobny.

A protože, jak bylo řečeno, v každý druhý Masně se prodával ovar a buřty a sekaná, lidově zvaná „oškrábaný vály“ všechno to, co zbylo, se zpracovalo. Do polívek. I kousky housek, který někdy ztvrdly. Většinou, až na ty housky, to bylo samý maso. A tak se to všecko, co se mělo úředně vyhodit „zhodnotilo“ a výsledkem byl skvost! Polívkový nektar!

Takže jsme naprosto pravidelně pojedli k snídaňosváče každé brzké pracovní dopoledne misku polévky a tři housky, zapili to přeslazenou Poděbradkou, předali misky svačinářce, což byl taky takový pozůstatek soukromého podnikání v socialistickém n.p. a šli makat. A ta láska k polívkám v naší generaci už zůstala.

Polívky byly dobrý, protože ti řezníci uměli vždycky dobře počítat. Aby se jim to vyplatilo. I když...

Václav Vlk st.

Pokud vás vyprávění a recepty zaujaly, mám ještě posledních pár kusů na skladě pro Vás s výjimečnou cenou. Objednat můžete na kaiserova@jonathanlivingston.cz

Cena 100 Kč +70 Kč poštovné, pokud zaplatíte dopředu. Na dobírku 100 Kč+120 Kč poštovné. Bohužel i když pošta už zase podražila, my necháváme starou cenu.