„Držte ji,“ hulákal hostinský a blížil se k Boženě. Opilec, stále poulící oči, stál uprostřed hospody, ruku nataženou k našemu stolu, a nepřestával řvát „MYYŠŠ!!“ Místní strejci se zvedali od stolů, ti, co byli dál, se dožadovali vysvětlení, jaká že myš a proč, jakýsi děda se silnýma brejlema se dotazoval, proč Božena stojí na stole a proč jí chtějí chlapi stáhnout sukni, a hlásal, že na to si měli vzpomenout před čtyřiceti lety, protože tehdy byla Božena „štramanda“ a jaký měla krásný nohy...

Opilec, cítě za sebou nějaký pohyb, se otočil, bohužel však nepřipažil, a tak nechtěně uštědřil hostinskému hřbetem ruky facku, což hostinský, zdatný borec z mnoha pivních válek, hned vrátil s dělným mlasknutím a opilec si ustlal pod stolem.

V tom řevu se ovšem Myš příšerně vyděsil a rychle vklouzl Mirkovi do rukávu.

„Vy parchanti,“ otočil se hostinský na nás, „kde máte tu myš?!“

„Jakou myš?!“ pravili jsme co nejnevinněji.

„Neserte mě, já ji taky viděl, a to nejsem ožralej jako tady Franta,“ hnal se k nám. Ale my, vycvičeni dlouho-dobým zapíráním všeho možného, včetně toho, kdo rozbil okno ve škole, a vytrénováni z pionýrských schůzek, kde jsme museli vyslechnout jinačí pitomosti a vyhrůžky, jsme zachovali dekórum.

Opilec mezitím zalezl pod stůl a odtamtud kvílel: „Já ji viděl, byla tam, byla tam...,“ což byla první kloudná věta, kterou jsme od něj za mnoho měsíců slyšeli.

Hostinský stál už kousek od nás, vzduch byl, jak se říká v románech, přímo plný napětí, lokál ztuhl v očekávání věcí následujících, když tu se do nastalého ticha ozvalo ono nezaměnitelné praskavé „ruuuup“ trhající se látky. To rupla, namáhána z mnoha stran, poněkud obstarožní sukně Boženy. A ta tu najednou stála na stole jenom v bachratých spodních gatích model 1910, dole pod koleny s nabíráním a zapošitou gumou, pod nimiž vykukovaly bavlněné štrikované punčochy. V hospodě bylo ticho jak v kostele.

„Já říkal, že má pěkný nohy,“ ozval se do ticha děda pamětník, který měl zřejmě lepší paměť než zrak. Vtom se Božena vzpamatovala, zaječela jak cirkulárka a skok a hup, hup a skok, zmizela vzadu v kuchyni. Tři chlapi, co seděli kolem stolu, odkud Božena prchla, drželi v rukou beztvaré zbytky látky a tvářili se užasle. Rychle jsme vyklidili frontovou linii. Hostinskému, který konsternován scénu sledoval, jsme do ruky vtiskli peníze za pivo a vypařili se ven.

Když jsme se asi za měsíc zase odvážili k Bonapartovi, opatrně jsme otevřeli dveře a čekali, co bude.

„Máte myš?!“ ozvalo se výhrůžně od výčepního pultu.

„Prosím nemáme,“ hlásili jsme jednohlasně.

„Tak pojďte dál,“ sdělil nám rezervovaně hostinský. Posadili jsme se ke stolu, na němž za chvíli přistály půllitry.

„Na zdraví,“ zvedli jsme je k ústům, když tu se ozvalo přisunovaní židle a přisedl si k nám Opilec. Cosi zahučel.

„Pane, my...,“ obrátil jsem se k opilci, ale od výčepního pultu se ozvalo:

„Hele, mladej, máš nějakej problém?“

Ne, neměli jsme žádný problém.

Podíval jsem se po sále. Božena seděla u stolu se stejnou partou a opilec u našeho stolu se začal na židli naklánět dozadu.

„Ne, ne, nic, dobrý,“ zavolal jsem na hostinského a zasyčel na Mirka: „Ty vole, doufám, že dneska s sebou Myše nemáš.“

„Klid, vole,“ odvětil ležérně, ale na hrudi se mu pod svetrem cosi pohnulo. Hrklo ve mně.

„Já si dneska dám rum,“ zavolal jsem na hostinského. Jedině panák rumu mohl ve mně snížit to vzrůstající napětí. Hostinský nalil k mému úžasu nikoli jednoho, ale plný tácek panáků rumu a roznesl je po lokále. Prvního panáka dostala Božena. Nevěřícně jsme poslouchali, jak hostům říká:

„Tohle je támhle od těch mladejch!“

„Pane hostinský, my ale dneska nebudeme mít tolik peněz,“ zašeptal Mirek, když hostinský kladl panáky rumu před nás.

„To nevadí, mládenci. Tak příště! Přijdete přece, ne?“ A tiše se zasmál.

Konec Bonaparta a myši

Václav Vlk st.