19.3.2024 | Svátek má Josef


JAK BYLO: Znáte nebo neznáte?

25.3.2023

„Vy je znáte, chlapci?“ optal se vrchní, a když jsme sdělili, že „neéé“, tak se usmál a řekl: „To není problém, to není problém, že?!“ se zajímavým přízvukem na „p“ a „b“. A odplul, hned jak nám nalil víno do skleniček.

Diskuse a slovník šestnáctiletých má svoje neměnná pravidla.

„Vole,“ zašeptal Karel, „voni na nás mrkaj! Čum, vole!“ a hlavou ukázal k vedlejšímu boxu. A fakt. Od vedlejšího stolu se na nás zářivě umívala nějaká dáma a postarší pán s napomádovanou hlavou. Pán mrkal. Dáma taky.

„Volové, znáte je někdo?“ zašeptal Karel k ostatním.

„Hovno, vole. Ty neznáme,“ odvětili jsme slušně.

„Divný, vole,“ hodnotil situaci Honza.

„Už jste dopili, chlapci?“ zjevil se vedle nás vrchní.

„Né, eště né,“ volali jsme všichni najednou, „eště máme!!“

„Nemáte chuť na šampaňské, mládenci?“ hlaholil vrchní a dělal nějaké posuňky na společnost naproti nám, co nám před chvílí poslala to víno.

„Co, co…? Jako co? Šampaňský…, jaký šampaňský?“ ozývalo se od našeho stolu.

„V pořádku, chlapci,“ zavlnil se vrchní, „hned to přinesu!“

Kdyby nám najednou na stole začly růst z ubrusu pravé karafiáty, tvářili bychom se asi stejně inteligentně. Vrchní odplul. Nevěřícně jsme koukali jeden na druhého. A v tu chvíli se z vedlejšího boxu k nám vyklonila dáma. Nadzvedla se a laškovně se naklonila ke Karlovi. Tizián vlásky, předlouhé řasy a ruku plnou prstenů. Prsty s dlouhými nehty zalovila Karlovi ve výstřihu saka, vytáhla ven kravatu a barytonem pronesla:

„Bože, chlapče, ty máášš tak kráásnou kravatiččku…“ a vesele mu přejížděla po tváři koncem té kravaty. Karel zaostřil v barovém šeru oči na tvář, která se k němu přiblížila na pár centimetrů. Pak si uvědomil, že na namalované tváři pod pudrem prosvítá promodralá brada a že to, co se mu míhá před obličejem, není rozhodně něžná dívčí ruka. Vztyčil se a zařval na celý lokál:

„Klucí, bacha!!! Buzeranti!“

A vtom nám došlo, proč nám bylo jméno podniku celou dobu povědomé. Vyrazili jsme stejně rychle a odhodlaně jak jednotka Rudé armády jdoucí na zteč ve filmu Pád Berlína na schodiště Reichstagu. A už jsme byli venku. Vrchního se šampaňským jsme skoro převálcovali.

Teprve před Perlou jsme srovnali krok, trochu se vydýchali a Honza dal Láďovi lepanec.

„Vole, netluč ho…,“ začal Pavel, který se vždycky Ládi zastával. Pak to spolkl. Zamyslel se a pak zařval: „Švihni mu eště jednu. Volovi!“ A přitom si podvědomě osahával zadek.

„Hele, vole,“ otočil se na Láďu. „Co je zač ten tvůj mistr?“

Láďa se jen instinktivně přikrčil a zahučel: „Vole, nevim. Mně na prdel nešahá!“

Kráčeli jsme k Národnímu divadlu na sedmnáctku a snažili se strávit setkání s novým zážitkem. Jak se tehdy říkalo, přímo s „bahnem velkoměsta“. S holkama jsme si tu neděli moc neužili, ale fakt je, že zážitek to byl.

P. S. Abych nebyl zase napadán, že to píšu proto, že mám něco proti gayům nebo lesbičkám. Nemám, pokud k tomu oni nenutí mne. A vám doporučím, jděte se podívat na film Ptačí klec. Moc se mi líbil. Je o gayích. Podobných, a přece jiných, než jaké jsem poznal tehdy jako malý kluk v Mariánkách.

Já jsem horník, a kdo je víc?
(Štajgrova dcéra!)
Lázně patří pracujícím!

Václav Vlk st.

stalo

Pokud Vás mé vyprávění zaujalo, právě vyšlo již třetí opravené a doplněné vydání mé knížky „Stálo to za hovno a stejně byla sranda“. Tentokrát v nakladatelství Jonathan Livingston. Zde si ji můžete objednat za zvýhodněnou cenu https://www.dobreknihkupectvi.cz/stalo-to-za-hovno-a-stejne-byla-sranda-/

Starý vlk