Teda já vím, že je to blbost, ta „tanečnice“, co tam byla vlastnoručně namalovaná Henri de Toulouse-Lautrecem – no říkejme tomu tanečnice – navíc skoro nahatá, žila v předminulém století! Takže to nemohla být naše Lucie. Pokud neexistuje cestování v čase. Což asi neexistuje. Ale vysvětlujte to mužskýmu! Já bych chtěl být ona proslavená „múúška jenom zlatá“ a dívat se, jak se ten Luciin Yves tvářil, když koukal na obraz, koukal a koukal a viděl, že je tam namalovaná jeho milá. A jen tak. Skoro úplně jen tak. To každýho chlapa vezme. Mě by to taky vzalo.

Všichni se později shodli, že je ta dívka z 19. století dnešní Lucii skutečně neuvěřitelně podobná.

Já ten obraz ještě neviděl. Ovšem jestli je skutečně na obrázku ta dívka, co vypadá jako Lucie, skoro nahatá, tak nevím. Mám se na ten obraz dívat, nebo nemám? Yves ať se dívá, je to manžel, cizí lidi zase neznají Lucii, ale já? A jak zjistím, když je na obrázku skoro nahatá, že vypadá skutečně jako Lucie? Já nemám ty komplexní informace, co už tehdy měl Yves. Tak nevím. Ale řekněme, že na obrázku je „skoro“ Lucie.

To nám dává různé možnosti. Protože geny jsou geny a nikdo se nikomu jinému nepodobá „jen tak“, a navíc, jak říkali staří Římané: „matka vždy jistá, otec vždy nejistý“, je o čem dumat. Že by byla někdy nějaká naše – tedy Lucie prababička v Paříži? Jeden pradědeček byl řezník v Praze, jedna prababička žila ve Vídni, další část rodiny tuším Chorvatsku. Oni se tehdy ti naši předci courali po Evropě a světě stejně jako dneska naši vnuci. Možný je všechno. I když je to hambatý!

Jo, kdyby to Lautrec maloval ve Vídni anebo alespoň v Mnichově, nebo v Terstu i v Záhřebu možná… Ale on to maloval v Paříži! No třeba nějaká sestřenice Luciiny prabáby odjela do Paříže z Chorvatska, kde tehdy žili, a tam se stala tanečnicí a maloval ji Lautrec, a pak tam za sto přijela naše Lucie – jé, já bejt romantický romanopisec, to by byl námět! Když mě romány nenapadaj, jen samý blbosti. To je škoda!

Ale možná na tom něco bude. Třeba nějaké přesuny duší… Něco nad námi, co Lucii už od mládí lákalo do Paříže, a nakonec ji přivedlo před ten obraz…

Tenhle pravdivý příběh dokazuje, že romantika a tajemno nezmizely s naší generací. Ale jak se tvářil budoucí manžel před obrazem, na kterém kdosi slavný před mnoha lety namaloval krásku, podobající se jeho budoucí ženě… Jak jsem říkal, v té chvíli bych chtěl být muška a pozorovat to. Jen aby mě nesezobl nějaký francouzský vrabec. Protože pařížští vrabci…

Řekněte své ženě, zeleninu denně!
Konráde, Konráde, co to děláš poráde!
Socialistický realismus –
– umění pracujícího lidu!

Václav Vlk st.

Pokud Vás mé vyprávění zaujalo, chystáme již třetí upravené a rozšířené vydání. Tentokrát v nakladatelství Jonathan Livingston. Kniha vyjde v průběhu února 2023. Zde si ji můžete předplatit za výjimečnou cenu Odkaz