Formou volného, ale barvitého líčení něčeho, co se ve skutečnosti vůbec nestalo, vytvořili pralovci mamutů mimoděk základ pro povídku, epos a román. Ovšem také pro správný způsob hlášení o splnění úkolů na nadřízený úřad. Sdělenou informaci převzal i již zmíněný praotec Janeček, který sice věděl, že z toho vyprávění není ani slovo pravda, ale zato že se moc dobře poslouchá. Dokonce i stařeny, co celý den žvýkaly kůže, jak nařídil šaman, aby tak bylo aspoň chvíli ticho, protože když máte v hubě kůži z králíka, nemůžete moc diskutovat, údivem otevřely ústa. Žvýkané kůže jim spadly na zem do písku, takže když je zvedly, tak je pak žvýkaly i s křemínky, a tak byl položen základ činění kožešin.

Na základě vyprávění lovců, co nic neulovili, a vítězů, kteří nikde nezvítězili, vytvořilo lidstvo svoji první velkou báseň zvanou hrdinský epos. Tento způsob opisu jinak nudných skutečností se stal postupně tak rozšířeným a oblíbeným, že některá z těchto děl se zachovala a pronikla až do učebnic žáků o tisíce let později. A ti se je musí, jako trest za své ukecané předky, učit, navíc pronásledováni učitelkami onou strašlivou otázkou: „A co tím chtěl básník říci?!?“

Už pračlověčí básníci zjistili, že když básní, nemusí chodit kopat jámy na mamuty. Ani pracně natloukat tuhé mamutí maso kameny. A že když je někdo přijde obtěžovat, že by také měli jít konečně něco pořádného dělat, otočí k tazateli zachmuřeno zasněnou tvář od obzoru, kam zadumaně hledí, a opovážlivci řeknou: „Neruš, nevidíš, že tvořím?“

Další výhodou je jinak celkem nepochopitelná obliba poetů u dívek a dam, hlavně u těch půvabných. Snad proto žádná doba nezná mladého gramotného muže, který by někdy nezatoužil psát básně. A pod vlivem oněch básní se nesnažil vloudit do přízně nějaké krasavice. (Až na dnešek, kdy se to vyřizuje esemeskama, selfíčkama, apod. Ale protože porodnost nám nějak klesá, asi to nějak moc nefunguje. Což dosvědčuje i věda, protože až dodneška prý nebylo na světě tolik paniců ve dvaceti letech jako teď!). Nebo aspoň, když není dotyčný začínajicí poeta moc náročný, vůbec nějaké ženské. Jinoši jsou k tvorbě veršů nuceni jistým silným vnitřním napětím, o kterém se bláhově domnívají, že se jedná o tlak tvůrčí.

Ani naši generaci toto puzení nevynechalo. I nás přepadala tvůrčí horečka. Síla, která nutí mladíky k tvorbě veršů, propuká nejčastěji v době, kdy jim začínají rašit vousy, hlas poskakuje a jejich konverzace s přáteli připomíná rozhovory pastevců stád (také se v ní vyskytuje samý vůl). Ovšem hlavním podnětem k záchvatu tvůrčího nadšení je skutečnost, že mladík najednou zjistí, že kolem něj, před ním a za ním a prostě všude, ale všude, je najednou žena. Ve stovkách podob, v tisících těl, ve stovkách úsměvů a slibujících očí. Což ho úžasně zajímá.

Václav Vlk st.

Pokud Vás mé vyprávění zaujalo, chystáme již třetí opravené a doplněné vydání. Tentokrát v nakladatelství Jonathan Livingston. Kniha vyjde v průběhu února 2023. Zde si ji můžete předplatit za výjimečnou cenu https://www.dobreknihkupectvi.cz/stalo-to-za-hovno-a-stejne-byla-sranda-/