Lyžařská stopa po severním svahu údolí Svatého Petra dolů byla stále jen pro dvě lyže. Kolem nás sníh chvíli po pás, chvíli nad hlavu, po pravé ruce svah, kterému by spíš slušelo jméno „díra“, a hlavně není kde zastavit. Oni to snad ti šílenci jezdili šusem.

Dlouho jsem nedokázal onen pocit, který jsme měli při této jízdě, dobře popsat. Až jsem jednou četl větu, že pocit hrdiny by se dal přirovnat k pocitu člověka, který ve čtvrtém patře nastoupil do výtahu a on tam nebyl. Ten výtah. Tohle byl silně podobný dojem. Nedalo se dělat nic. Jen se furt jelo. Za chvíli začaly chytat člověka křeče do lýtek. Pak se pomalu přesunuly do stehen. Nakonec děsně bolely i holenní kosti, kterých jsem si do té doby všímal jen tehdy, když mě někdo při fotbale kopl do šimpánu. Huba vystavená mrazu a větru dávno ztuhla, avizované krásné výhledy na Kozí hřbety nám mohly být ukradené.

Slavný výrok slavného Římana, že „není nutné žít, ale plout“, jsme si upravili do podoby „je nutné udržet nohy u sebe, pokud máme přežít“. V dramatických okamžicích někomu probíhá před očima celý život, jinému jen jeho význačné úseky. Mně například běžela v té chvíli hlavou živá vzpomínka, jak mi maminka vyprávěla, jak jeli, když byli mladí, takhle úvozem celá parta dolů z hřebene od Medvědího kola. Jak se všichni vydali rychle vpřed, jen moje maminka, protože ji lyžování nebavilo, se jako vždycky plížila poslední. Až pak za jednou zatáčkou našla celou partu ležet na hromadě, protože v noci spadnul přes úvoz smrk. Líčení pokračovalo tím, jak si všichni mimo ni, jedoucí pomalu a rozvážně, strašně nabili hubu, a to včetně detailního popisu jednotlivých osob a toho, co se jim stalo.

V nejtěžších okamžicích však často, nejen v románech, ale někdy i v životě, přichází pomoc. Jakýsi dobrodinec, či snad více dobrodinců jedoucích tudy před námi, nás zachránilo. Objevil se veliký rozválený a udupaný plac.

„Díky, neznámí přátelé, že jste si nabili hubu první a že, jak jste se zvedali, vytvořili obrovský vyšlapaný prostor!“ Tam už se dalo při troše šikovnosti zastavit tak, že se upadlo. A při troše štěstí jste si přitom nezlomili nohu. Povedlo se. Konečně pauza!

Nevím, zda dobyvatelé Matterhornu a jiných vysokých kopců, když jsou někde ve stěně, mají čas obdivovat se krásám přírody. Když jsme tak leželi ve sněhu vedle sebe na vyváleném plácku, funěli a hekali, otevíral se před námi v odpoledním slunci kouzelný pohled na Kozí hřbety. Co kouzelný? Čarokrásný! Neuvěřitelný! Schön! Beautiful! Krasivij!

Ovšem estetika člověka moc nedojme, když má před sebou ještě půlku stejně šílené cesty dolů, kterou absolvoval doteď. I kdyby tam byl Mont Blanc, bylo by mi to fuk! Po mnoha letech jsem zažil podobný pocit. To, když jsme sjížděli v mých tehdy 55 letech v Kitzbühelu sjezdovku zvanou Streif. Já, můj syn a tehdejší snacha Monika. Tam je sice sjezdovka širší, než byla tahle stopa po svahu do Svatého Petra, ale byla strmější. Kolem Streifu byly naštěstí natažené ty červené sítě a ty mne zachránily. V jedné protizvratné zatáčce to Monika nezvládla, najela ze strany do sítě, šikmo po ní vyjela skoro až nahoru, tam se na moment zastavila. Pak zvítězila přitažlivost zemská. Moniččiny lyže couvly, patkami se zachytily do ok v síti. Monika visela hlavou dolů, vázání nepovolilo a z dívčího hrdla se nesl jekot na hranci ultrazvuku. Kdyby byl někde v dosahu nějaký pes, co slyší ultrazvuk, musela by se seběhnout celá smečka. Monika mne zachránila! Předstíral jsem, že zastavuji jen kvůli ní, ale bylo jasné, že bych šel na hubu nebo do sítí v další zatáčce sám. Kdo se někdy pokoušel sjet Streif anebo na to koukal v televizi, ví, co tím myslím.

Ale teď jsme byli na svahu nad Dlouhým dolem a na míle kolem nás ani živáčka, jen mi dva blbci s Láďou.

Václav Vlk st.

Pokud Vás mé vyprávění zaujalo, právě vyšlo již třetí opravené a doplněné vydání mé knížky „Stálo to za hovno a stejně byla sranda“. Tentokrát v nakladatelství Jonathan Livingston. Zde si ji můžete objednat za zvýhodněnou cenu https://www.dobreknihkupectvi.cz/stalo-to-za-hovno-a-stejne-byla-sranda-/