8.2.2023 | Svátek má Milada


JAK BYLO: No dovolte, vy sprosťáku

11.1.2023

Být obklopený krásnými modelkami nebo stát, v ruce paletu, někde v romantickém zákoutí před stojanem s plátnem je snem každého budoucího malíře. S velkým M. Lidé v obdivném kroužku postávají kolem a s pohnutím sledují tvůrcovo zaujetí a vznik uměleckého díla. Tak ňák to přeci zaznamenal na svých obrazech i Mistr Brožík a ten to dotáhl nejen na slavného malíře, ale i na docela slušnýho pracháče, a ještě dostal od císaře pána šlechtický titul. Tomu já říkám umělec!! Ale než se člověk dostane do velikého ateliéru s hafem polehávajících nahatých modelek a posedávajících důležitě se tvářících mužů středního věku, jak nám to zvěčnily dobové fotografie z ateliéru Mistra Muchy, musí nějak začít.

Základním náčiním je pro mladého umělce dostatečně velký skicák a uhly. Těmi se báječně kreslí, a ještě více se od nich mažou prsty, které si mladý malíř nonšalantně utírá o kalhoty. Aby každý viděl, že je umělec a že nějakými drobnostmi on se nezabývá. Bohužel většina kolemjdoucích se domnívá, že potkala mladíka, který sjel po zadku do uhelny. Časem si pak mladý malíř uvědomí ještě další problém, který krásně popsal pan Suchý v písni o tom, jak si „koupil plátno, štětce, paletu, ale tu plavovlasou slečnu z baletu ne“. Což je pro mladého umělce frustrující. Ten nedostatek modelek, přítulných baletek a vůbec děv ochotných se nechat mladým umělcem zvěčnit na plátně. Nebo aspoň na papíru. Kreslicím.

K tomu, abychom donutili lepé děvy, aby se hrnuly do ateliéru, jsme s přítelem Janem vymysleli přímo ďábelský plán. Honza sehnal kulatý kus kůže, na jedné straně s malovaným vzorem a kolem dokola s třásněmi, který vypadal děsně umělecky. (Asi to byl původně nějaký secesní kožený či spíše jelenicový ubrus na kulatý stůl v loveckém salonu.) Jakože na něm při tom uměleckém kreslení budeme sedět na zemi. Dále jsme se vyzbrojili obrovitými skicáky, tužkami a uhly. A vyrazili jsme dobývat svět. Potažmo nalákat nějakou tu slečnu z baletu, jak již bylo řečeno. Koneckonců ani by z baletu nemusela být, jen kdyby to byla hezká holka. Pravý umělec přece musí kreslit podle skutečnosti!

Při výběru míst, kde by člověk mohl potkat příslušnou krásnou a intelektuálně založenou dívku, která ví, že svlékati se před malířem není nic špatného, že to je součást tvorby, je nutno postupovat uvážlivě. Musí to být místo, kde se podobných dívek vyskytuje dostatečné množství. Musí tam být také čas a prostor pro navázání konverzace, při které lze vysvětlit, že nám jde hlavně o umění.

Nakonec jsme zvolili podle našeho názoru naprosto dokonalé místo: Zlatou uličku na Pražském hradě. Čtenáře upozorňuji, že se to odehrálo asi před padesáti lety. Dnes by si tam sedl na zem se skicákem a tužkami jen šílenec, který se chce nechat dobrovolně ušlapat davy turistů.

Přesto jsme nedosáhli úspěchu. Neuvědomili jsme si, že v té době se jako turisté na Hradčanech vyskytovaly hlavně školní výpravy prvního stupně ZDŠ, kde se žádné dívky klenuté na patřičných místech nevyskytovaly, a navíc byly ty výpravy vedeny brýlatými a ostražitými učitelkami. Dále pak Hrad okupovaly ponejvíce družební zájezdy kováků a ocelářů jedoucích někam a pak zase nazpátek a neskutečně početné výpravy našich družstevních zemědělců. Ty tvořili rumění venkované, na dálku jemně vonící slivovicí, a dále tetky se šátky uvázanými pod bradou. A s černými sukněmi s množstvím bílých spodniček a s černými botkami na nohou. Výpravy byly proložené občas i mladými junáky s ohrnutými rádiovkami na hlavách a jejich lepými, leč hlídanými společnicemi. Mladé obyvatelky socialistického venkova se vyznačovaly téměř jednotným oblečením. Dole černá sukně, nahoře průhledná silonová blůzka, pod kterou i slepec viděl ramínka silonových košilek a neuvěřitelně růžové podprsenky typu „Nina Jekaforovna“. Ty na nás působily jako antiafrodiziakum. Krásná intelektuální nehlídaná dívka prostě nikde v dohledu. Netrefili jsme tu pravou dobu. A přitom v hlavě stále zněla dekadentně nemravná veršovánka, která mnohé slibovala, stane-li se člověk malířem:

Pan malíř maloval,
barva mu houstla.
Hej, pane malíři!
Já bych si šoustla!

Navíc, v té zaostalé době, kdy sice už-už vypukávala na Západě sexuální revoluce, ale k nám se to ještě moc nedoneslo, ukázal se drsně realistickým tehdejší vtip. To mladý inteligentní začínající umělec osloví neznámou pohlednou dívku, zda by nechtěla být součástí uměleckého procesu a nepostála mu, ehm, ehm, jaksi neoblečená. I dotyčná kráska se rozzuří a zaječí: „Co si to dovolujete vy jeden sprosťáku! Já se svlékám pouze před lékařem a soudruhem vedoucím!!!

Václav Vlk st.

Pokud Vás mé vyprávění zaujalo, chystáme již třetí upravené a rozšířené vydání. Tentokrát v nakladatelství Jonathan Livingston. Kniha vyjde v průběhu února 2023. Zde si ji můžete předplatit za výjimečnou cenu https://www.dobreknihkupectvi.cz/stalo-to-za-hovno-a-stejne-byla-sranda-/