Báseň? No, a proč ne? říkám já. Báseň totiž stojí většinou na začátku nějakého hříchu, někdy jen hříšku. A hříchy jsou krásné. A lidstvo jim rádo podléhá, protože jsou také tááákhle sladké. Už malý kluk se tetelí rozkoší, když může v rohu za křeslem tajně čmárat špačkem tužky na stěnu, tak panensky bílou. A co teprve ta rozkoš zkoušet, co to udělá, když se strčí drát do zásuvky?! Elektrické pochopitelně! A holky? Ach, ta první ukradená mámina rtěnka, kterou se mladá dáma, co ještě nevidí přes psa na kropicí konev, zmaluje jak indián na válečné stezce.

Takovéto nevinné hříšky uspokojují jen do doby, kdy mladý muž zjistí, že k dosavadním zásadním stanoviskům, jako že uklízet pokoj, čistit si zuby a měnit slipy jindy, než o Vánocích je zbytečnost, jej začínají napadat i jiné myšlenky. Geniální, jak by ne. Mladé muže a mladé dívky napadají zásadně vždy jen naprosto úžasné myšlenky. Až se dotyční sami podivují nad tím, jak se mohly, tak naprosto geniální děti narodit, tak naprosto pitomým rodičům. Netuší, že se právě začala hlásit puberta. Z ničeho nic najednou začnou mladé muže zajímat dívenky. A aby se dotyčný čtrnáctiletý duševní gigant nějak vetřel do jejich přízně, musí opustit své dosud tak milované zvyky. Například nosit ponožky tak dlouho, dokud se nezlomí. Dokonce jej cosi nutí i pracovat, což doposud považoval za činnost vyvíjenou jen osobami starými (nad 18 let) a osobami přestárlými (všichni starci a stařeny nad 25 let).

Zájem o osoby druhého pohlaví většinu našinců (až na ona pověstná 4 %) nepustí až do vysokého věku. A když už nic jiného, aspoň si s nimi, většinou, rádi vyprávíme. Když jsme na skutečné hříchy ještě příliš mladí anebo už příliš staří. Protože vyprávět a přehánět je také takový malý, ale sladký hřích.

A teď se už vrátím k původnímu tématu. Nesmíme tedy zapomenout, že na začátku skutečných hříchů a puberty bývá často báseň.

Báseň je prastarý umělecký útvar, který pravděpodobně vznikl hned s rozvojem řeči. Již pračlověk Janeček přispěchal do tábora a mávaje nad hlavou kyjem, vykřikl na shromážděné neandertálce: „Eka, eka, eka, meka, meka, meka, hum, hum, hum, „ což se mu rýmovalo a v překladu do dnešní nerýmované řeči to znamenalo něco jako: „Viděl jsem množinu mamutů, tak vám to tady povídám a jděte je rychle ulovit, já jsem z toho nějak hin, už nemůžu.“

Ostatní muži pak vyrazili z tábora, vyštváni ženskými řečmi, aby už konečně sehnali něco pořádného do hrnce a neváleli se furt u ohně a nevedli pořád ty svoje řeči, jak byli kdysi dávno stateční a co všechno ulovili – dřív. Takže zatímco ostatní lovci šli kopat jámy na mamuta, což bylo podle mne stejně užitečné jako leninský subotnik, protože takový mamut by musel být naprostý idiot, aby do takové díry mírnix dýrnix spadnul sám, dotyčný si sedl na zem a okouzlen vlastní inteligencí opakoval svůj rytmický výrok a pomalu se dostával do tvůrčího transu. Mezitím po očku pokukoval, když už zbyl jako jediný chlap v celém táboře, nepočítaje mladé usoplence a starce nad hrobem, co na to místní ženský.

Lovci nakonec našli mamuta, co spadl sám ze skály, počkali, až pojde, protože to bylo jistější, a po návratu domů, obtíženi kýtami a jinými mamutími lahůdkami, sdělili stařešinům, že nejdříve vykopali obrovskou jámu, pak do ní zahnali mamuta, propíchali ho oštěpama, utloukli kamennýma sekerama a tak vůbec. Barvitě a mnoha slovy popsali „hrdinný“ boj a svoje „vítězství“.

Václav Vlk st.

Pokud Vás mé vyprávění zaujalo, chystáme již třetí upravené a rozšířené vydání. Tentokrát v nakladatelství Jonathan Livingston. Kniha vyjde v průběhu února 2023. Zde si ji můžete předplatit za výjimečnou cenu https://www.dobreknihkupectvi.cz/stalo-to-za-hovno-a-stejne-byla-sranda-/