Snad abychom ještě maličko prodloužili dobu odpočinku, chvíli jsme diskutovali o tom, zda si po nutném vyčůrání máme umýt ruce v potůčku, který tekl vedle nás. Anebo jestli ne. Protože v rozhlase tvrdili, že ti, co zabloudí v horách, se často nechají svést zdánlivou teplotou tekoucí vody, dotknou se jí, zdá se jim teplá, tak do ní vlezou a pak v ní umrznou. Nám bylo jasné, že bychom do toho potoka nevlezli, protože bychom se tam ani nevešli, byl to takový pramínek, no ale z preventivně bezpečnostních důvodů jsme se rozhodli, že si ty ruce umývat nebudeme. Bylo nám šestnáct. Jasný rozhodnutí!

A vyrazili jsme dolů. Byla-li první půlka cesty strašná, byla druhá ještě strašnější. A ty nezodpovědné osoby, co tudy jely před námi, se už ani jednou nevymázly, takže už nebylo kde zastavit. Čím víc jsme se blížili do údolí, tím rychleji to jelo. Sníh, který v poledne povolil, zase zmrzl, a tak už jsme se řítili dolů skoro poslepu, oči plné slz, nohy, záda, lýtka a vůbec všechno v křeči a mrznoucí prsty na rukou. Vlněné šponovky s chlupem a kožené lyžáky jeden kus ledu.

Když už jsme nedoufali v dobrý konec, najednou jsme se nečekaně vyřítili z lesa na sjezdovku, jak předpověděl opilec. A jak jsme byli zmrzlí a v křeči, přefrčeli jsme ji šikmo přes celou šířku nad druhým hankem a „ustlali“ jsme si až u smrkového houštíčka na druhé straně. „Sláva!“ chtělo se nám volat. „Jsme zachráněni!“ Místo toho jsme promlouvali, my muži mezi sebou, řečí drsných horalů jako: „Ty vole, to byla prdel! Já mám snad umrzlou držku! A já koule! Ty bejku, mě bolely nohy tak, až jsem se skoro posral…“

Chvíli bylo ticho a pak to kousek od nás mezi malými smrčky zapraskalo, zavzdychalo, zavrzal sníh a kolem nás z mlází vyjela dáma. Na lyžích. Jela poněkud zvláštně. Po pravdě řečeno, neměla ani ten správný lyžařský postoj. Ona neměla totiž vůbec žádný postoj. Ona měla sed. Vyjela z mlází v podřepu, patkami lyží směrem ze svahu do údolí a špičkami a obličejem nahoru. A šponovky měla stažené dolů a omotané kolem kolen. Když obličejem mířila nahoru ke štítům hor, čímpak asi mířila dolů, že?

Nejprve vycouvala celkem pomalu z lesíka a zpočátku jen tiše huhlala. Ovšem jak lyže vjely na uježděnou sjezdovku, přidaly. Dáma v podřepu, s nahými hýžděmi a kalhotami kolem kolenou, přidala na hlase. „Ááááááááá,“ začala ječet a pán, který kousek nad námi kouřil opřen o hůlky, zahodil cigaretku a začal řvát: „Jaruno, co to dělááááš, Jaruno, kam jedéééš?“ A chrlil další podobně inteligentní otázky, které muži v těchto okamžicích ke svým ženám pronášejí. Rozjel se vedle dámy stále jedoucí v podřepu s holým pozadím. Lyže zrychlily a dáma přidala na decibelech a výšce tónu: „Ééééééééééééé!“

Pán si začal rvát přes hlavu větrovku, a když ji konečně sundal, snažil se vyzývavě trčící dámské pozadí přikrýt. Vypadal tak trochu jako hýžďový toreador, jak se řítil na lyžích vedle dámy jedoucí v podřepu. Její pozadí trčelo dopředu jako býčí hlava. Jen ty rohy chyběly.

Václav Vlk st.

Pokud Vás mé vyprávění zaujalo, právě vyšlo již třetí opravené a doplněné vydání mé knížky „Stálo to za hovno a stejně byla sranda“. Tentokrát v nakladatelství Jonathan Livingston. Zde si ji můžete objednat za zvýhodněnou cenu https://www.dobreknihkupectvi.cz/stalo-to-za-hovno-a-stejne-byla-sranda-/