Nedalo se nic dělat, cestu k uměleckému mistrovství bylo nutno svěřit do rukou odborníkům. Kurzy kreslení nebyly ani tak drahé, a navíc bylo dole na přihlášce napsáno drobným, ale nepřehlédnutelným písmem: Kresba podle živých modelů!

Mladá dívka, také čekatelka na slávu výtvarné umělkyně, s kterou jsem se sešel v malířských kurzech pořádaných Národním divadlem pod vedením Mistra Svobody, mi potvrdila, že kreslit podle živé modelky jinde, než tady v kurzu je nesmírně obtížné. I když tam „krásu bez závoje“ představovaly již poněkud faldovatější dámy.

„Já, když chci malovat akt,“ řekla zamyšleně, když jsme kreslili okvětní lístky gladiol, jejichž záhyby připomínaly některé tvary místních modelek, „tak to mám úplně nejtěžší. Mně se nechce svlíknout žádná. A mužský akt? Taky jsem to zkusila, ale s mužskejma není kloudná řeč o umění. Taky se nakonec nikdy nemalovalo.“ Vzdychla. „Dokonce jsem zkoušela malovat sama sebe před zrcadlem. Hrozný bylo už vůbec sehnat tak velký zrcadlo. Ale ani tak to nejde. Já jsem si nikdy nepamatovala, jak jsem stála těsně předtím, než jsem udělala pár tahů na papíře. A s modelem, který ani na chvíli nepostojí, se prostě nedá pracovat,“ rozčilila se najednou při vzpomínce. Kreslili jsme gladioly a dumali o tom, jak je život umělce těžký.

Problém mne zcela a plně zaměstnával. Skoro jsem proto nevnímal, když mě pak dotyčná dívka večer na Václavském náměstí cestou domů přesvědčovala, že bychom mohli stát modelem jeden druhému. Oba jsme umělci, tak co?! Díval jsem se na mladičkou budoucí umělkyni, jak si v zamyšlení jemně na tváři vymačkává podebraného uhra, a neměl jsem se k vyjádření. Nedocházelo mi, že je možno jedním vrzem, jak získat modelku, tak zbavit uměleckou kolegyni problémů s nedostatkem vhodného mužského modelu i s pletí. Dnes už bych to věděl. Jenže ta tehdejší mladičká malířka už bude těžko trpět pubertálním akné, a potom, v určitém věku se člověk nejraději svléká potmě. A potmě se malovat nedá.

Protože jsem mlčel jak pařez, už nikdy svou nabídku neopakovala. V kurzu si ode mne odsedla a malovala s urputnou zaujatostí gladioly a karafiáty.

Tehdy jsem netušil, že když chce člověk být malířem, musí znát a umět „mnoho a mnoho věcí“. Nejen to, jak dobře prstem rozetřít uhel po čtvrtce, aby vznikl krásný souvislý stín, nejen to, jak se fixuje už hotový obraz. Zanechal jsem ten večer roztrpčenou adeptku slávy před automatem Družba a pln vážných myšlenek jsem vyrazil k domovu kymácející se tramvají číslo 3.

„A máme to! Je po problému s modelkama!“ jásal mi v ústrety doma v mém pokoji, proměněném v ateliér, přítel Jan.

„Co máme?“ divil jsem se. „Ona je tady někde ňáká ženská?“ rozhlížel jsem se. „Anebo přijde?“ zadoufal jsem.

„Co máš pořád se ženskejma! Máme kšeft! Bezvadnej! Vynikající! Budeme pro naše divadlo (tím myslel amatérské divadlo Olympic, kde hrál na basu) kreslit plakáty a pozvánky. A taky budeme dělat výpravu!“

„Výpravu kam?“ nechápal jsem. Pro mě existovaly výpravy buď horolezecké, nebo na severní pól, případně husitské výpravy proti křižákům.

„Výpravu nikam! Výpravu čeho! Scénu a kulisy a tak! Budeme umělecky vytvářet výtvarnou stránku divadla!“

„Aha, budeme dělat kulisáky,“ zamračil jsem se.

„Mistr Svoboda je u tebe kulisák?!“ zařval Jan, narážeje na moje vzdělávání ve výtvarných kurzech.

„No, to není...,“ bránil jsem se chabě.

„Tak popadni štětce a začni!“ nařídil a přistrčil ke mně hromadu balicího papíru. Napnul jsem velký kus přes nedokončený obraz Saxofon z plánovaného cyklu Jazz a začal psát: Divadélko Olympic si vás dovoluje pozvat na své představení… To, co teď tvořím, myslel jsem si, to tedy rozhodně Slunečnice nejsou. Ovšem taky si asi nikdy neuříznu ucho, usoudil jsem a dal se do práce.

Václav Vlk st

Pokud Vás mé vyprávění zaujalo, chystáme již třetí upravené a rozšířené vydání. Tentokrát v nakladatelství Jonathan Livingston. Kniha vyjde v průběhu února 2023. Zde si ji můžete předplatit za výjimečnou cenu https://www.dobreknihkupectvi.cz/stalo-to-za-hovno-a-stejne-byla-sranda-/