Povzbuzen úspěchem jsem vyrazil pěšky po vesnici. Potřeboval jsem se uklidnit a také zjistit, jak kdo na tom je. Někteří se s fatalistickým výrazem pokoušeli nahřát dveře auta zapnutým fénem, ale přestože se od noci výrazně oteplilo a bylo jen asi 20 pod nulou, vyhlídka na úspěch byla malá.

Mirek přikryl motor auta dekou, pod motor dal elektrický vařič na desku a odešel do chalupy. Hned se pozná, že je někdo vysokoškolský učitel. Zaprvé má neortodoxní nápady a za druhé hrubá síla je mu cizí. Buď se motor a auto aspoň trochu ohřejí, anebo nic. A správně usoudil, že s výukou na vysoké škole to v tomhle případě nebude hned tak horké. V rádiu se totiž začaly objevovat radostné reportáže o hrdinném boji pracujících s mrazem a o kladných výsledcích úsilí strany a vlády postavit se kalamitě. Což neklamně znamenalo, že je skutečně průser a že zamrzlo všechno.

Někteří pečliví motoristé, kteří po zaparkování při příjezdu zatáhli ruční brzdu, to měli jednoduché. Brzdové „pakny“ jim přimrzly tak, že se s auty nedalo ani hnout. Několik šílenců pobíhalo kolem aut s letlampami a snažili se nahřívat tu motor, tu bubny zamrzlých brzd. Jiní nahřívali baterie, vyndané z aut, u kamen, další vysoušeli a nahřívali motorové svíčky na plotně sporáků a tak podobně.

Jiní zoufalci se pokoušeli polévat auta se zamrzlými dveřmi teplou vodou v domnění, že se tak dostanou dovnitř. Výsledkem bylo většinou to, že auto postupně proměnili v kouli ledu. Ti, co měli starší auta s klikou, celí zpocení v tom mrazu tou klikou točili, než většinou přišli na to, že jim v trubičce od nádrže zamrzl benzin. Pár šťastlivců to natočilo. Tedy relativních šťastlivců.

Kliďasi kašlali na auta a „nutnost“ odjet domů, aby mohli od pondělí v pracovním úsilí plnit pětiletý plán a závěry posledního sjezdu KSČ. A seděli u kamen a pili grog.

Já do Prahy musel. Tedy myslel jsem, že musím. A tak mě napadla geniální myšlenka. Já to zamrzlý auto roztlačím! Od místa, kde parkuji, je to dolů asi kilometr furt z kopce! To by bylo, aby to nechytlo! Za pomoci party nadšených adolescentů, kteří se touto situací báječně bavili, jsme začali tlačit. Chalupa je na kopci 700 m n. m. a dolů na státní, která je ve výšce asi 550 m n.m., je to téměř furt z kopce. Tlačíme sto metrů a motor nic. I při zařazené čtyřce se začala nejprve kola točit na sněhu obráceně. Teprve asi po půl kilometru usilovného tlačení auta (celou dobu z kopce dolů!!) se z motoru začal ozývat podivný zvuk. Buch – a nic. Buch – a zase nic! A zase jedno buchbuch. A zase nic. To vždycky nějaký hrdinný válec v motoru, poslední statečný stachanovec, snaživě spojil síly s elektrickou svíčkou a společným úsilím občas směs zapálili. Jak to hlásali soudruzi: „Překonej sám sebe a vytrvej!“ No, soudruhům to sice moc nevyšlo, ale v případě mého motoru ano. K jednomu válci se po chvíli přidal druhý, pak třetí a asi tak padesát metrů před první rovinkou, po kilometru tlačení, motor chytil!

Sláva!!!

Václav Vlk st.

______________________________________________________________

Pokud Vás mé vyprávění zaujalo, právě vyšlo již třetí opravené a doplněné vydání mé knížky „Stálo to za hovno a stejně byla sranda“. Tentokrát v nakladatelství Jonathan Livingston. Zde si ji můžete objednat za zvýhodněnou cenu https://www.dobreknihkupectvi.cz/stalo-to-za-hovno-a-stejne-byla-sranda-/