Pod každou takovou přímo abstraktní experimentální kresbou, trochu se podobající obrazu Františka Kubky s názvem Plochy příčné II, co se tuhle prodala za 65 milionů korun, bylo napsáno Námořní bitva. U nás, jak si nejstarší pamětníci pamatují, byla taková kresba navíc nejen příčná, ale i čtverečkovaná. A vše bylo vyzdobeno po okrajích stránky slovy jako „křižník“, „bží“, „buch“ a podobně. Jedná se o pozůstatek tvůrčího díla pro dvě osoby, z nichž každá jedna samostatně tvoří na svojí stránce, přičemž – hle, ten experimentální přístup!! – jedna část díla je vytržená ze sešitu a druhá ponechaná uvnitř.

Opomenuta nebyla ani vysloveně vědecká a jazykozpytná část, protože v sešitě prý byly zachovány písemné důkazy gramatických výzkumů neboli postupné zkušební hledání psané podoby jednoho slova, patřícího původně do věty o pracujícím lidu. Byly zde zkoušeny různé grafické tvary jednoho výrazu: „vítěztví“, „vítězství“, „vítěství“ a dokonce i „výtězství“. Byla tak hledána nejvhodnější forma písemného záznamu podle hesla: „Když to napsaný blbě vypadá, asi to taky blbě bude“.

Namátkou nabídněme ještě další prověrku gramatiky pohledem, u grafického záznamu – kresby (a to pro svazek natrhaných květin) ve tvarech: „kitice“, „kyťice“, „kytice?“. Což dokazuje užasnou nespoutanost tvůrců, řešících nejen výtvarné dílo, ale zároveň tak fádní úkol, jako je diktát z češtiny.

S ohledem na uvedené skutečnosti není jasné, proč se oba umělci, tedy já a Láďa, nedostali mezi giganty našeho uměleckého života. Dlouho jsem to nechápal. Procitl jsem, až když jsem nedávno uviděl fotografii muže, který sám sebe prohlašuje za jednoho z našich největších současných umělců. Ano, hádáte správně. A jistě jste taky pochopili, proč jsme neuspěli. Ani jeden z nás, pokud vím, nepoužívá titul „profesor“ a nemá propíchnuté ucho a v něm dlouhou náušnici. Hle, jak drobné věci rozhodují o osudu titánů!

Dodnes mě také mrzí, že jsme se v té době osobně (my žili v Kobylisích a oni v několik kilometrů vzdálené Libni) nestřetli s pány Hrabalem, Boudníkem ani s Egonem Bondym (zatímco oni už chlastali v automatu Svět, my chodili tamtéž vedle do bijáku Svět, krytého od roku 1948 pod šifrovaným názvem Dukla, na grotesky a sovětské válečné filmy). Věčná škoda! Dovedete si představit, co by takový Egon Bondy dokázal z prvního dvojverší shora uvedeného básnického díla vytvořit? Já radši ne.

Mladí muži, kteří jsou normální, a to my jsme byli, píší většinou o mukách lásky. Abych použil klasika, neboť používat klasiky se vždycky vyplácelo, za nejkrásnější verš této lyriky považuji čtyřverší:

Košilka na tvých ňadrech
se napnula tak tence,
jsem ztracen ve svých snech,
ztracen v tvé podprsence!

Je to úderné, je to jasné, jde to bez přílišných oklik přímo k věci, a přitom verš neztratil svůj rytmus. To je básník! A to je prožitek! Pod to se můžu podepsat i já ve svých osmdesáti!

Václav Vlk st.

Pokud Vás mé vyprávění zaujalo, chystáme již třetí upravené a rozšířené vydání. Tentokrát v nakladatelství Jonathan Livingston. Kniha vyjde v průběhu února 2023. Zde si ji můžete předplatit za výjimečnou cenu https://www.dobreknihkupectvi.cz/stalo-to-za-hovno-a-stejne-byla-sranda-/