Jeden starý textový editor se rozhodl, že napíše paměti o tom, co ve svém životě psal. A tak psal o tom, jak psal výkazy, hlášení, zprávy, informace pro vedení a teprve teď (náhle) ho napadlo, že ale nikdy nepsal o lásce. Co je to za život bez lásky, povzdechl si a začal si vymýšlet všechno možné, všechno napůl možné i všechno nemožné o lásce.

Vymýšlel, vymýšlel, až z toho mišmaše byla překrásná televizní novela. Měla 4 194 304 (tj. 2048 na druhou) hodinových dílů, takže ji nikdo nikdy nemohl vidět do konce. Přesto měla obrovskou (vůbec nejvyšší) sledovanost. Několikrát proběhly diskuse (i ve vládě), že se hypertelenovela zkrátí, že se počet dílů odmocní, ale neprošlo to kvůli narušení umělecké celistvosti a možnému partajnímu ovlivnění díla.

Jako schůdnější se ukazovalo prodloužit lidský život na zhruba pět až šest set let, což mohlo na shlédnutí seriálu stačit. Proto vydala vláda (nebo skupina, která se vládě k nerozeznání podobala) prováděcí vyhlášku, jíž se stanovovala minimální hranice lidského věku na pět set deset let a hranice odchodu do důchodu na pět set devadesát tři roky, takže lidičky zase nakonec trčeli v práci a žádnou telenovelu neviděli.

Proto posléze sledování svěřili počítačovému softwaru. Ten to zvládl za chviličku a ptal se, co bude dál. Lidé byli šťastni.

Naučení: Váš software může žít za vás.