Manželské toccaty a fugy

Každý, kdo je jen trochu ženatý nebo provdána, jistě potvrdí, že je dobré na tuto fysiologickou entitu tu a tam resignovat.

Kateřina Karolová ve své knize napsala jeden výborný bonmot: „Chceš-li znervóznit svého muže, zeptej se, jestli ví, co je dnes za datum.“ Je totiž jistý úzus, že chlapi na významné dny společného soužití zapomínají mnohem častěji, než jejich protějšky.

Od samého počátku našeho soužití jsem zjistil, že jsme v tomto smyslu zcela odlišný pár. Zatímco já vedu v patrnosti narozeniny dětí, tchýně, snach a zeťů, pro mou ženu jsou uvedená data výročí důležitá asi jako státní svátek republiky Džibuti.

Již v počátcích našeho vztahu jsem zažil situaci, jež mne měla varovat. Ještě v době studií odpůrkyně měla v rámci své praxe nastoupit na několik týdnů do VÚUŽ (Výzkumný ústav uhlí a železa). Byl jí vybrán i školitel, u něhož se měla hlásit. Den před nástupem za mnou přišla s tím, že zapomněla jeho jméno, ale že jistojistě ví, že to byl název malého ptáka.

Na ten večer nelze zapomenout. Namísto obvyklého a žádoucího pobytu v ložnici jsme seděli u stolu a já nahazoval s tím, že při vyslovení správného jména zazní žádoucí „heuréka“ a my se od útoku na paměťová centra budeme věnovat konečně něčemu příjemnému.

„Skřivánek, Orlík, Sokolík, Poštolka, Vrabec, Sýkorka, Racek, Ledňáček, Konipásek, Ťuhýk…“ vše byly zásahy vedle. Poté za vydatné pomoci Brehmova atlasu zvířat jsem v čirém zoufalství ze sebe chrlil zcela nepravděpodobná jména jako „Papuchálek, Bouřňáček, Puštík, Tučňáček, Dropík“.

Jasně, že vše byly zásahy vedle. Vystresovaná se ráno vydala do zmíněného ústavu, aby mi pak celá šťastná volala, že vše je naprosto jasné, neboť ona osoba je jistý… pan Ptáček. A k tomu dodala, že jsem naprosto nemožný, protože jsem na tuto jednoduchou hádanku nepřišel.

Že nešlo o ojedinělou episodu, mělo vyjít na povrch – tentokrát bohužel již veřejně –, když byla v porodnici s třetím dítětem. Jelikož jsem byl v té době ještě zaměstnán ve stejné nemocnici, předpokládal jsem, že moje žena bude mít vzornou péči. Krátce před narozením našeho posledního potomka se jednou večer rozdrnčel telefon a sestřička z porodnice mi opatrně sdělovala, že mou ženu nejspíše dostihla nějaká předporodní psychosa. Ještě než jsem popadl kabát, abych vyrazil na místo a zachránil, co se dá, jsem se jen tak okrajově zeptal, v čem se ony psychotické poruchy projevují.

„No, ona vůbec neví datum narození vašich dvou dětí,“ sdělila mi zděšeně v domnění, že žena lékařova přece nemůže zblbnout. Sestřička nejspíše ani dodnes nepochopila, proč jsem se začal smát a vysvětlovat, že právě uvedený fakt je známkou normality, zatímco pokud by zmíněné odpovědi vychrlila, měl bych vážné obavy, že se opravdu cosi děje.

Zdálo by se, že uvedené výpadky jsou tristní a že mne čeká trudný osud průvodce někoho, kdo ztratil paměť a komu budu muset vysvětlovat úplně všechno a znovu. Nicméně – odpůrkyně si je schopna naprosto bezpečně pamatovat krám v nějakém vzdáleném městě, kde měli za výlohou absolutně nepostradatelný svetřík, případně kde byly vystaveny jedinečné senzační boty. Je schopna jako ona pověstná laboratorní myška proklouznout bludištěm Velkého bazaru v Istanbulu a neomylně trefit do zapadlého butiku s uvedenými komoditami, případně k prodejci zcela malinkatých rozkošných diamantů.

Její porucha se skutečně týká pouze dat. Takže když dostane na své narozeniny pugét a dárkem, pronese zpravidla výjimečně zcela pravdivou větu: „Tak to jsem opravdu nečekala.“