Manželské toccaty a fugy

Tento ženský zdánlivě bezvýznamný dotaz může mít pro chlapa při poklesu pozornosti a souhlasném přikývnutí dalekosáhlé důsledky.

Už Miroslav Horníček kdysi zjistil, že jeho žena neříká nedůležité věci, když ji předtím prosil, aby vždy, když bude mít na jazyku cokoli podstatného, byl na to předem upozorněn. Toto pravidlo bývá bohužel mnohdy přehlíženo a důsledky tohoto opomenutí bývají když ne přímo apokalyptické, tak aspoň značně průserové. Ono pozvání ke galantnímu doprovodu dámě svého srdce, která pocítila známý obsedantně kompulsivní tlak, vypadá zdánlivě jako hračka, pro muže znalé světa jde o výkon, jenž lze připodobnit ke zteči Matternhornu v žabkách ze SAPY.

Není větší různice mezi koupí bot u chlapa a ženské. Průměrný mužský při chůzi mokrým terénem zjistí, že vlhko a chlad na konci dolních končetin není náhodné, ale je způsobeno prošmatlaným otvorem v podrážce, jímž lze prostrčit prst. Po několikadenním váhání, jestli mu to stojí za to, učiní závažné rozhodnutí ztratit několik minut svého života. Poté zajde k Baťovi, vybere první trochu únosný pár, který se podobá tomu v kómatu, přímo v obchodě se přezuje, starý pár nenápadně šoupne pod regál a má zase na dlouhý čas vystaráno. Suma sumárum 10 – 15 minut, přičemž podstatnou část tohoto prošustrovaného času padá na úkor řady u pokladny, kde statečně odmítne nové fusekle a nějaký nesmyslný sprej na údržbu zakoupených botek.

Žena bere přípravu na koupi bot velmi rozvážně. Primárním bodem je zjištění, že se do skříně, plné bot, botiček, kozaček, sandálků a kdoví, jak se ten sajrajt všechen jmenuje, vejde ještě jeden pár. Toto je klíčové zjištění a nikoli ona výše zmíněná mužská díra. Některé provedou před samotným útokem ještě internetovou přípravu, za kterou by se nemusel stydět starý dobrý Ike Eisenhower pří plánování dne D. Poté, patřičně nafintěná, namalovaná a plná elánu vyráží za svým objektem touhy.

Normální mužský ví, že boty jsou u Bati, ti opravdu znalí dokážou vyslovit maximálně ještě další jméno a pak už nic. Jen tma. Naopak, jen trochu průměrná žena vám vyjmenuje celou řadu výrobců tohoto finančního zmaru. Tak jsem se dozvěděl, že na vrcholu pyramidy již drahnou dobu zůstává jakýsi Španěl jménem Manolo Blahnik. Mít od něj pár čehosi, co připomíná boty jen při obrovské dávce fantazie či skotské, je prý životní metou srovnatelnou se sňatkem s Georgem Clooneym. Ten mizera (Blahnik) to samozřejmě ví a za každý škrpál si účtuje prachy, za které se dá koupit zánovní Bugatti Veyron.

Naštěstí žije ten Španěl daleko od českých hvozdů, takže většina českých mužů den D finančně ustojí.

Má žena prošla kolem nabízeného Bati s pohrdavým úsměškem, který napovídal cosi o mé inteligenci, a neomylně zamířila do jakéhosi malého krámku, kde už na ni čekal mladý muž s výrazem pouťového mámiče. Byl jsem potupně usazen do fotelu u vchodu, bylo mi sděleno, že si mohu odpočinout, neboť a) to bude nějaký čásek trvat, b) vůbec tomu nerozumím a mých rad opravdu, ale opravdu netřeba. Seznav, že oba důvody jsou nepochybně pravdivé, zkusil jsem v klidu a rozvaze provést jednoduchý klinický pokus, tedy sledování celého procesu a jeho vyhodnocení.

Onen mámič s tymolínovým úsměvem usadil mou životní souputnici do pohodlné židle a začal snášet své zboží. Bylo zajímavé, jak žena důsledně zavrhovala na pohled solidní obuv, tedy tu, která se jevila jako pevná, s nízkým podpatkem (tedy s minimálním rizikem podvrtnutí kotníku) a naopak odkládala na hromádku s názvem „vyzkouším“ prapodivné tvary v podobě sykovek či bumerangu. Když hromada „vyzkouším“ dosáhla zhruba metrové výše, zahájila proces nazouvání a vyzouvání.

Zde malá odbočka. Chlap si nazuje boty, projde krámem zhruba 20 metrů a ví. Tlačí – neberu, netlačí - beru. Žena (předpokládám, že nikoli jen moje) potřebuje k tomuto úkonu dráhu, kterou zvykle urazí pokusná myš bludištěm za pamlskem, dráhu, kterou odborníci nazývají „pokus-omyl“. Tedy popocházení, popostávání, poposedávání a já nevím co ještě. Onen patvar na nohách, výsměch všem slušným ševcům, je po sezutí opět prohlédnut, váhavě odložen na hromádku s názvem „ještě uvidím“ a poté čeká stejný proces další pár.

Dle mého hrubého odhadu je na jedno ženské nazutí a vyzutí třeba zhruba 10-15 minut (za tu dobu vám zručný mechanik vymění všechna kola na autě a ještě stihne retko). Při spočítání počtu připravených a čekajících bedýnek s botami lze celkem spolehlivě odhadnout, o kolik desítek minut života přijdete. Přiznávám, že jsem předstíral zájem jen do třetího páru, kdy i žena poznala, že vyrazit ze mne obdivný výkřik nad nečekanou (a jednoznačně nepoužitelnou) barvou, je již zbytečnou námahou, a ponechala mne v klidu v dřímotě. Má nějaký chlap představu, co je to za barvu okrově mandlová?

Pokus skončil laskavým dotekem, který mne probral z dřímoty a snění o chození naboso v písku na pláži Copacabana a bohužel neznamenal žádnou erotickou výzvu, ale jemné upozornění, že je třeba u pokladny roztopit pod kotlem platební karty. Tymolín mi při jejím odebrání ukázal všech 32 zubů, své jsem naopak ukryl pod sevřené rty v okamžiku, kdy na displeji naskočila suma, za kterou průměrná česká rodina pořídí týdenní Jadran s plnou penzí a vyhlídkovým letem soukromým tryskáčem. V bláhové naději, že jde o nějaký omyl, jsem pohlédl na choť, nicméně její pokývání hlavou a pomalé pomrkávání oči mi dalo jasně najevo, že se ode mne čeká jen naklepání čtyř čísel na pin.

Cestou domů jsme nemluvili. Žena z důvodu zalknutí slastí, že má cosi, co za chvíli provětrá se svým společenstvím latté macchiato, já s přepočítáváním, kolik jsme mohli zachránit somálských sirotků. Když se žena vrátila z kávového dýchánku v nedalekém kurníku, s úlevou si sundala ten kožený zázrak a nazula si poctivé chlupaté papuče.

„Copak, ony snad tlačí?“ dotázal jsem se s nadějí, že zboží jde snad vrátit a já se stanu zachráncem části Afriky.

„Tlačí, hlupáčku, to víš, že tlačí,“ smázla mé poslední naděje žena, „ale to nejsou boty na chození, víš? Ty jsou jen na parádu.“