Žil, byl kluk Jirka. Klukem byl už sice pouze duší, ale v životě by mu nikdo jeho již téměř pětašedesát let nehádal. Světlých vlasů s lehce prokvetlými skráněmi má plnou hlavu, sílu, energii a optimismus by mohl rozdávat po kilech. Už tři desítky let žije sám, a tak se "na stará kolena" rozhodl seznámit.

Řekl mi o tom v hospůdce, do níž si občas zajdeme na dvě piva a kus chlapské řeči. Již u toho prvního s tajemným výrazem ve tváři konstatoval, že své dlouholeté "rozvedenectví" využil k podrobnému studiu žen.

Po otření pěny ze rtů pak s jistou hrdostí ve hlasu dodal, že ke studiu nejen dálkovému. V rámci tohoto "studia" prý zjistil, že nejlepšími manželkami jsou podle něj učitelky z mateřské školky a zdravotní sestry.

"Tyhle holky jsou děsně něžné a mají vysoce vyvinuté soucítění – víš, tu … aseretivitu. Ale úplně nevhodné a nepřijatelné jsou ženské, které si po odchodu bývalého manžela – ať už po vlastních nohou, nebo v rakvi – pořídily malého psa, nebo kočku."

Samozřejmě, že nevím, kdo historicky jako první použil přísloví "Odříkaného chleba největší krajíc", ale následující události, které můj kamarád Jirka prožildoslova "na vlastní kůži", potvrdily, že to přísloví je stále platné. A jak!

Na Jirkův inzerát na Seznamce odpovědělo neuvěřitelné množství žen. Zralých chlapů je totiž nedostatek. Ti, z ženského hlediska přijatelní, jsou totiž většinou buď ženatí, nebo mrtví. Ale Jirka, mám ho pořád rád, si jako blbec vybral dámu z Hradce Králové. Když pak spolu hodiny a hodiny po Skype konverzovali, díky osmnácti přerušením spojení se od ní dozvěděl, že má doma kocoura jménem Kožíšek. Ten jí lezl stále po klávesnici a svými tlapkami opakovaně přerušoval spojení.

Jirka je z mého hlediska chytrý chlap, ale v podstatě je to vůl. Vůbec si neodvedu představit, že ho tyto opakované situace nevarovaly.

Po mnoha společných návštěvách divadelních představení, výstav, restaurací i kaváren se nakonec dostal i do jejího bytu. Kromě jeho vyvolené se uvedeného klíčového setkání zúčastnil i kocour "Kožíšek". Jirka je normálně kliďas, ale když mu v průběhu slavnostní hostiny kocour Kožíšek ožíral na jeho talíři oblíbený biftek, smetl ho v příznivém okamžiku, kdy Věra odešla do kuchyně, svou svalnatou pravicí se stolu na zem. Kožíšek měl velkou kliku, že ho Jirka v tu chvíli nestačil zašlápnout.

Naštěstí pak Kožíšek přestal "opruzovat" a zmizel ve svém luxusním pelíšku.

Situace v bytě jeho nové královny Věrky se pak u dvou láhví dobrého vínka a tří zapálených svíček vyvíjela velmi romanticky. Když pak po půlnoci došlo na otevření mrazáku, v němž Věrka pro zvláštní příležitost archivovala dobrou moravskou slivovici, bylo rozhodnuto.

Jirka, po voňavé sprše omotaný ručníky jako císař Nero, vstoupil do Věrčiny ložnice.

Následoval jeho oblíbený "Jelení skok" ale pro jistotu, že čtete tuto povídku před dvaadvacátou hodinou, další detaily pominu.

Nemohu však pominout jeho popis následujících třiceti sekund:

"Bylo to krásné, Věrka byla v posteli nádherná. Hebká, krásná, úžasná.

Pak velmi nenápadně vrzly dveře, ale já jsem tomuto zvuku nepřikládal žádnou důležitost. Měl jsem opravdu zcela jiné starosti. Štěstí je krásná věc …"

Jó, to štěstí skutečně vnímal, ale jen do chvíle, kdy mu na zadních oblinách jeho těla přistála běsnící chlupatá koule s mnoha vytaženými ostrými drápy. Kdo to nezažil, ten to nepochopí.

Děs a běs! Kocour Kožíšek se jal zuřivě bránit svou družku před "kocourem" Jirkou. A zvítězil. Dokonce velmi slavně.

Jirka ještě té noci prchnul z Hradce Králové se silně podrápanou "zadkem" tak rychle, že u Věrky zapomněl i své drahé multifokální brýle. Sedláci u Chlumce byli proti němu naprosté želvy.

"Už se tam nikdy nevrátím," sděluje mi Jirka u dnešního šestého pohřebního piva. "Snad mi je Věrka pošle poštou. Ten její kocour fakt není normální. Měla by ho přejmenovat. To vůbec není žádný Kožíšek, ale Kazisex!Fuj!!!"

Dle vyprávění kamaráda Jirky sepsal