Když přišla doba počítačová, tak ženy zpočátku počítače ignorovaly, ba dokonce k nim zaujaly spíše negativní vztah. To proto, že jejich protějšky často u nich vysedávaly celé hodiny, ať už u hraní her nebo nedej bože sledováním porna, místo, aby si povídaly se svými ženami. Později však ženy počítačům stejně neunikly, ať už v práci, či když s kamarádkou na internetu vybíraly kabelku či lodičky. Zjistily, že počítače a internet jim mohou poskytovat informace, kterých není nikdy dost, a nákupů přes internet stihnou mnohem více, než, kdyby musely obíhat kamenné obchody. A ta diskusní fóra… Jejich naprostá většina (až na ta politická) je doménou žen, protože tady konečně mohou sdílet své názory, sny, prostě popovídat si.

A když přišly chytré mobilní telefony, tak ženy se jich zmocnily velmi záhy. Že musí být především růžový nebo perleťový vydrželo jen chvíli. Takový volný tarif nebo wifina přece umožní, aby během dopoledne s kamarádkou probraly, prospěch dětí, co vařit, úlet toho jejího, co na sebe, ženské obtíže a ještě u toho obě stačí uvařit oběd. No není to kouzelné?

A sociální sítě a sdílení fotografií jsou jako šité na míru geneticky podmíněnému exhibicionizmu žen a touze pochlubit se. Pohříchu, většinou mají s čím. V četnosti fotografování a snímání videa nás obvykle předčí. A také podobně jako my žijí ve svých bublinách spřízněných názorů a tyto bubliny se zřídka protínají. A proto virtuální svět začíná stále více konkurovat tomu reálnému a vzdaluje nás od něho.

Moje žena dlouho odolávala. Trvalo to roky, ale dnes jsou se smartphonem nejlepší kamarádi. WhatsUp, Viber, Skype ani wifi jí není cizí. Pinterestem se nechává inspirovat celé hodiny. Po troše zdráhání přijala i dotykovou klávesnici. Vnučkám posílá audio zprávy, pořizuje fotodokumentaci. A tak se často obávám odskočit si od počítače na WC, protože často ji pak najdu, jak u něj už sedí a hledá, co je na netu nového. No a naše vnučky, školačky, ty nás už mnohokrát upozornily na šikovné vychytávky do mobilu a každou chvíli od nich přiletí nějaký ten smajlík.

Elektronická komunikační posedlost není však zdaleka jen výsadou žen. Zkuste se někdy rozhlédnout v metru či MHD po svých spolucestujících. Dříve muži koukali po ženách a ženy po očku sledovaly, jestli jsou středem zájmu. Dnes naprostá většina mužů i žen sedí s pohledem hypnoticky soustředěným na displej mobilu. Ať už sledují SMS či WhatsUp Facebook, Instagram, Twitter, TikTok, zprávy, hrají hry, prohlížejí fotografie nebo dokonce sledují filmy. Ti inteligentnější možná čtou elektronickou knihu nebo aspoň poslouchají ve sluchátkách hudbu. Ale všichni propojení s mobilem, jako předzvěst první generace kyborgů.

Ženy a nakupování

Těžko mohu pominout tuto kapitolu, tak důležitou v životě ženy. Ne, že by měly tuto činnost v oblibě tak nějak generálně, třeba když se plouží obtížené dvěma až třemi plnými taškami, ze supermarketu. Nákup brambor, mléka či lilku jim endorfiny nevyvolá. Naopak jsem několikrát slyšel od svoji ženy, když upocená a unavená poté, co tašky položila, i jemnou výčitku. „Tedy, jestli si myslíš, že se ti budu příště tahat s těmi lahvemi piva, tak se tedy šeredně mýlíš“!

Takové nákupy berou stoicky jako součást své odvěké péče o rodinu, aby přežila. Některé si možná i postesknou, že tenkrát v jeskyních muž aspoň uloveného jelena domů přitáhl a teď aby si pro něj chodily do samoobsluhy samy.

Nákupy bytových doplňků, nového koberce či výměna těch pět let starých skříněk za nové, rozzáří ženiny oči už podstatně více. Miliony neuronů začnou kombinovat, co se k čemu hodí a jak to bude doma vypadat.

Královskou disciplínou ženských nákupů je ovšem oblečení, šaty, lodičky a kabelky. Tam jsou ve svém živlu, jako by si snažily kompenzovat všechny ty hodiny strávené u plotny. Jejich oči získají lehce zasněný výraz a jakoby v lehkém transu skenují vystavené zboží. Někteří zlomyslní muži dokonce tvrdí, že takové ženy mají svůj erotický bod G na konci slova shopping.

Některé ženy nakupují raději samy nebo s kamarádkou, ale některé trvají i na tom, aby jim ten jejich poradil. Vznikají pak obtížně řešitelné situace, kdy žena po hodinovém zkoušení vyjde z kabinky a ztrápeným hlasem se zeptá: „Tak co myslíš Karle, mám si vzít tyhle červené nebo ty bleděmodré“? Tady je každá rada drahá. Muž tuší, že správná odpověď je „Ale miláčku, v obojích jsi krásná, tak si je vezmi oboje“. Ale málokterý se ji odváží vyslovit. To já mám výhodu a tuto odpověď zhusta používám, protože vím, že moje relativně šetrná žena, ji zřídka kdy poslechne. Nesnažte se v takové situaci šaty racionálně analyzovat a vysvětlovat, že ty červené bezvadně zdůrazňují její horní vnady a naopak ty bleděmodré zase zužují zadek. S tím byste nepochodili. Ani s trochu netrpělivou odpovědí „No, tak si hoď korunou“. Nejlepší je alibistická odpověď typu: „Líbíš se mi v těch i těch. Oboje zdůrazňují tvoji osobnost“. I když jste jí nepomohli, tak její srdíčko po takové odpovědi pookřeje. Nejhorší jsou pak ty ženy, co si vyberou červené a pak ještě půl dne doma před zrcadlem mudrují, jestli si přece jen neměly vzít raději ty bleděmodré.

Buďme ale tolerantní a dopřávejme jim to potěšení. Jen si vzpomeňte, jakou radost máme my, když si koupíme nový počítač, televizi s 4K, smartphon či nové auto. Ideální, či zkušený muž v takové situaci ještě dodá, že k těm šatům by se ještě hodila nějaká brož nebo aspoň náramek. A zcela určitě i nová rtěnka.

S novými šaty se pak žena ráda pochlubí v divadle či společnosti. Kamenem úrazu ovšem je, když tam potká jinou ženu ve stejných šatech. To je pak rázem po náladě. Je to pro mě nepochopitelné, protože muž když potká stejně oblečeného muže, tak ho to spíš rozveselí. Že zvolil dobře, protože i někdo další má také tak dobrý vkus. Ne tak ženy, ty to berou úkorně, protože chtějí být za všech okolností originálem. Nestačí jim, že mají jiné otisky prstů, jinak tvarovaný nos a obočí a musí mít také jiné šaty. Nedej bože, kdyby si stejné šaty omylem pořídila i kamarádka. Už by si takové nikdy na sebe nevzala. Respektujme to. Možná proto je v obchodech tolik druhů šatů a v tolika odstínech, aby tyto trapné situace nastávaly co nejméně.

Z cyklu „Vše, co jsem v životě potřeboval vědět, mi pověděla má žena.“ hlubucek.net