Paní Dalia leží u psychiatra na gauči: „Pane doktore, náš rodinný lékař, doktor Maisner, trval na tom, abych za vámi zašla. Hotový mešuge! Co já mám co k nim chodit! Jsem šťastně vdaná, muž mě miluje, máme krásný domov, úžasné děti, jsem zdravá, v životě jsem ani den nemarodila, vše se mi daří…“
„To stačí,“ zastaví ji psychoanalytik. „A jak dlouho to na sobě pozorujete?“

Při letu Northwest Airways z Atlanty v Georgii se žena středního věku sedící vedle muže v kipě začne rozčilovat.

Zavolá obsluze, aby si stěžovala na své místo.

„Co je za problém, madam? „“, zeptala se letuška.

„Mám sedět vedle Žida!! Nemůžu sedět vedle tohoto hnusného člověka. Najděte mi jiné místo!!! „

„Prosím, uklidněte se, madam,“ odpověděla letuška.

„Let je dnes hodně přeplněný, ale řeknu vám, co udělám. „půjdu zkontrolovat, jestli máme volná místa v ekomomické třídě nebo v první třídě. „

Žena arogantně zírá na židovského muže.

O pár minut později se letuška vrátí a říká:

„Madam, bohužel, jak jsem předpokládala, ekonomická třída je plná. „

Mluvila jsem s kapitánem a máme jen jedno místo v první třídě….

Je těžké dělat takové změny a musela jsem dostat speciální povolení od kapitána.

„Ale vzhledem k okolnostem měl kapitán pocit, že je nehorázné, že někdo bude nucen sedět vedle tak hnusného člověka. „

Letuška se otočila k židovskému muži sedícímu na vedlejší komístě a řekla: „Pane,

vezměte si prosím své věci a já vás doprovodím na vaše místo v první třídě, která je již pro vás připraveno. „

Žena je pobouřená:

„Myslím, že kapitán musel udělat nějakou chybu. „

Na to letuška odpověděla: „Ne, madam, kapitán Cohen nikdy nedělá chyby. „

Dva astronauti přistanou na Marsu. První úkol, který dostanou je zkontrolovat, zda je na planetě kyslík. „Dej mi krabičku sirek“, řekne první. „Buď to chytne, pak tu je kyslík, nebo se nic nestane.“

Vezme krabičku a chystá seškrtnout, když se najednou objeví Marťan, mává rukama a křičí: „Ne, ne, ne!“, pak mu sebere zápalku a zmizí.

Astronauti se na sebe podívají, v očích strach. Mohl by být na Marsu neznámý výbušný plyn? Pak ale vytáhnou další sirku … a hned se objeví dav hysterických Marťanů, všichni mávají rukama a křičí:

„Ne, ne, nedělejte to!“

Astronaut říká svému kamarádovi:

„Vypadá to vážně. Čeho se tak bojí?“

Než ale hlavní Marťan stihne zareagovat, první astronaut škrtne zápalkou, ta vzplane, shoří a … nic dalšího se nestane.

„Proč jste se nám pokoušeli zabránit, abychom škrtli sirkou?“

„Dnes je Jom kipur!“ odpoví vůdce Marťanů.

Moishe a Miriam byli pozváni k Johnsonovým, svým novým sousedům, na koktejl. Moishe, amatérský fotograf, byl velmi hrdý na svá díla a tak přinesl ukázat několik svých nejlepších snímků. Cathy Johnsonová, hostitelka, si prohlídla fotografie a okomentovala je:

„To jsou velmi dobré snímky, Moishe! Určitě máte dobrý fotoaparát.“

Moishe to přešel, ale když odcházel domů, řekl:

„Bylo to opravdu skvělé jídlo, Cathy! Určitě máte velmi dobré hrnce.“

Zámožný velkoobchodník s konfekcí měl velký dům ve Scarsdale, kde bydlel se ženou a dětmi, ale také platil luxusní apartmá na Riverside Drive jedné ze svých modelek. Příležitostně navštěvoval Las Vegas, aby si zahrál a často popíjel víc, než bylo dobré.

Jednoho dne za ním přišel rabín kvůli příspěvku na charitu.

„Je mi líto,“ řekl podnikatel, „ale už jsem přispěl. Víte, já vždycky přispívám potají.“

Rabín se mu podíval zpříma do očí.

„Není to zvláštní, že když hřešíte potají, ví to celý stát New York, ale když přispíváte na charitu potají, nedozví se to živá duše?“

Moše si postavil suku na balkónu svého bytu na Park Avenue.

Někteří jeho nežidovští sousedé z „vyšší společnosti“ ho dali k soudu. Tvrdili, že suka na jeho balkóně má negativní dopad na hodnotu jejich bytů v této nóbl lokalitě.

Moše se opravdu obával, jak dopadne soud. Byl předvečer osmidenních svátků, takže by mu nezbyl čas na náhradní řešení, kdyby mu soudce nařídil, aby suku zboural.

Vroucně se modlil o pomoc a Hašem ho vyslyšel.

Soudce Ginsburg, který byl sám Žid, měl pověst velmi moudrého a spravedlivého člověka. Po vyslechnutí obou stran, se otočil na Mošeho a vyplísnil ho:

„Uvědomujete si, že žijete na Park Avenue, a ne v Brooklynu? Očekává se určité dekorum, když bydlíte na Park Avenue. V takové nóbl ulici nemáte právo bez povolení budovat primitivní chýše. Tímto činím rozhodnutí, že buď zbouráte chatu, nebo zaplatíte pokutu tisíc dolarů.

Máte přesně osm dní na nápravu! Další případ!“

Mladá žena několik týdnů uháněla proslulého klavíristu Arthura Rubinsteina, aby si ji poslechl. V naději, že se jí jednou provždy zbaví, ji pozval do studia.

„Kdybyste se stal mým učitelem, vím, že bych se mohla být velkou koncertní pianistkou,“ rozplývala se.

„Dobrá,“ odpověděl Rubinstein, „poslechnu si vás. Posaďte se, prosím, ke klavíru.“

Půl hodiny ubohý muž v tichém utrpení poslouchal, jak žena hraje a její tóny znějí, jako by do kláves bušila násadou od deštníku.

Když žena svůj „koncert“ dokončila, obrátila se k Rubinsteinovi a zeptala se: „Tak co na to říkáte?“

„Myslím, madam,“ řekl unaveně, „že byste se měla vdát!“

Ve dvacátých letech 20. století začala manhattanská showbyznysová smetánka odcházet do Hollywoodu si rozšířit obzory na stříbrném plátně. V roce 1926 si Lena, „královna Palestiny“ v jidiš divadle, náhle sbalila kufry a přestěhovala se z New Yorku do Los Angeles.

„Proč ses tak náhle rozhodla?“

„Ze dvou důvodů,“ vysvětlila Lena. „V New Yorku už nikdo nebydlí a navíc je tam moc narváno.“

Přijde Roubíček za Kohnem:

„Kohn, poslouchaj, voni spali s mojí ženou!“

„Momentík, kouknu se do diáře … ano, spal.“

„Ale to se mi vůbec nelíbí!!“

„Momentík, kouknu do diáře … ani mně se to nelíbilo!“

Starý unavený profesor Goldflam se zeptá:

„Kdo si myslí, že to umí na jedničku?“

Přihlásí se pár šprtů.

„Dobrá, píšu vám jedničku… kdo si myslí, že to umí na dvojku?“

Zase pár rukou.

„Dobrá, vám píšu dvojku… kdo si myslí, že to umí na trojku?“

Přihlásí se více rukou.

„Vám píšu trojku. Zbytek neprošel, tak půjde na opáčko.“

„A kdy si to můžeme zopakovat?“

„No, co třeba teď… kdo si myslí, že to umí na jedničku?“

Rabín potřeboval peníze na nákup potřeb pro synagogu, a tak svolal schůzi, ale obezřetně se vyhnul zmínce o tom, že hodlá žádat o peníze. Mezi účastníky byli Mojše a Mendel, dva nejznámější lakomci ve městě. I rabín byl zvědavý, jak zareagují, tak přešel rovnou k věci a vysvětlil účel setkání. Pak oznámil, že se bude vybírat.

Když tuto nepříjemnou zprávu Mojše uslyšel, okamžitě omdlel. A Mendel ho vynesl ven.

Rabinovič telefonuje do Oděsy: „Áron, co se tam u vás děje?“

„Ále, Rusko tady válčí s NATO.“

„Nějaký ztráty?“

„Jo, Rusko přišlo o válečnej křižník, stovky letadel a vrtulníků, přes tisíc tanků, hromadu zbraní, asi pětadvacet tisíc vojáků…“

„A NATO?“

„NATO ještě nepřijelo….“

Mendelsohnovi byli se svou hospodyní naprosto spokojeni, zvláště když se dobrá pomocnice v domácnosti sháněla velmi těžko. A tak byli roztrpčeni, když se dozvěděli, že se chystá dát výpověď.

„Jsem těhotná,“ oznámila jim, „a dobře víte, že nemám manžela.“

Mendelsohnovi nabídli řešení:

„Dítě adoptujeme, a vy můžete u nás dál zůstat.“

Všechno šlo dobře další dva roky, když hospodyně poněkud zahanbeně oznámila, že je opět ‚v očekávání‘.

„Než abychom o vás přišli,“ řekli Mendelsohnovi, „raději adoptujeme i toto dítě.“

Následující rok měla hospodyně opět termín porodu, ale pro své zaměstnavatele byla tak cenná, že adoptovali i třetí dítě.

Jakmile ji propustili z nemocnice, obrátila se na své chlebodárce: „Dávám výpověď,“ řekla s hlasem tvrdým odhodláním.

„Ale proč?“ zalapali po dechu.

„Protože když jsem pro vás přišla pracovat,“ vyhrkla, „neřekli jste mi, že se budu muset starat o rodinu se třemi dětmi!“

Sára umírá a říká manželovi:

– Abrame, ožeň se po mé smrti.

– To ne, drahá.

– Abrame, prosím tě, někdo se o tebe musí postarat.

– Opravdu ne.

– Abrame, ale tohle je moje poslední přání, proč ho odmítáš splnit?

– Protože lepší než ty, už nikdy nenajdu … a stejnou už nechci.

Tak shavua tov

Vybral Tomáš Vodvářka