„Lžička za mámu… Lžička za tátu… Za babičku… Lžička za dědečka…“
Malý chlapeček jedl krupicovou kaši a začínal tiše nenávidět všechny své příbuzné.

„Synku, na dnešek budeš vzpomínat jako na svůj nejšťastnější den až do konce života.“
„Ale, tate, vždyť se žením až zítra!“
„Já vím.“

Manželka: „Koupil jsi chleba?“
Manžel: „Nákup to není mužská práce, zlato!“
Manželka: „Tak se svlíkni a pojď dělat mužskou práci!“
Manžel: „Jéžíš, ty vůbec nerozumíš srandě. Dej sem tu tašku…“

Pan Loewenthal hraje celý večer karty v kavárně Montmartre v Řetězové ulici, kam chodíval také Kafka, Kisch nebo Werfel. Nakonec prohraje dost peněz, a když má Taussigovi uhradit dluh, obrátí kapsy naruby a vymlouvá se, že zapomněl peníze doma.
„Zaplatím jim zítra,“ dušuje se Loewenthal.
„Taková drzost, hrát karty bez jediného krejcaru v portmonce...!“ rozčiluje se Taussig. „Čím já teď zaplatím útratu?“

Lísteček za stěračem zaparkovaného auta:
„Zpráva pro zloděje: Nádrž je prázdná, rádio nemám a motor je vylágrovaný.“
Druhý den přibude další lísteček:
„Pro majitele auta: Takže kola jsou ti vlastně taky na hovno“.

Ve tři v noci zazvoní profesorovi telefon, ozve se tichý hlas:
„Probudil jsem tě?“
„Hmm, ano...“
„Tak to je dobře, protože já se ještě učím, ty hajzle!“