Moše Himmelfarb byl cesťák každým coulem a nikdy ho nic nevyvedlo z míry. Cestoval drogistickým zbožím a právě předváděl majiteli obchodu nezničitelný hřeben. Vychvaloval výrobek až do nebe a nakonec si nechal hlavní trumf, že hřeben vydrží jakékoliv zacházení. Pak položil hřeben na pult a vybídl zákazníka k vyzkoušení. Drobný příručí předběhl majitele, vzal hřeben do ruky, ohnul ho a ten se s hlasitým prasknutím rozlomil na dvě části.
„A tady vidíte, jak vypadá hřeben zevnitř,“ pokračoval bez mrknutí oka Moše.

Aaron Karpeles zemřel a přišel do nebe. Vidí dvě brány, vpravo s cedulí „Vstup pro ty, co celý život museli poslouchat mamele“. Fronta se táhla až za horizont. Vlevo cedule „Vstup pro ostatní“ a tam není ani noha. Zamíří napravo a anděl se ptá: „Víš jistě, že jsi tu správně?“
Aaron odpoví: „To nevím, ale mamele říkala: Až zemřeš a přijdeš do nebe, tak tam budou dvě brány. Chraň tě pánbůh, jestli půjdeš nalevo.“

Na smrtelné posteli si zavolá Jankel své dva syny: „Moc vás prosím, synkové, abyste si za ženy brali jenom Židovky. Když si vezmete šikse, obrátím se v hrobě.“
Jankel zemřel, bratři se rozešli, každý šel svou vlastní cestou. Po letech potká mladší staršího, jak se vede s ženou, která viditelně není Židovka.
„Heršl, jak jsi mohl, nebo jsi zapomněl, o co nás otec prosil na smrtelné posteli?“
Starší bratr nic neřekl a zahanbeně odešel.
Po nějaké době potká starší bratr mladšího s ženou, která také zjevně není Židovka. S výčitkou se zeptá:
„I ty jsi, Jakube, zapomněl na prosbu umírajícího otce?“
„Poslouchej, Heršle, já to udělal proto, abych tatínka v hrobě dostal do původní pozice!“

Katolický kněz a rabín spolu rádi debatují, tentokrát o rituálech.
Kněz prohlásil: „Tři věci nemohu vystát: vaše neorganizované pobíhání v synagoze, vaše hlučné zpěvy a modlitby a nakonec to chudé, obyčejné pohřbívání.“
Rabín na to: „Pokud jde o pobíhání v synagoze, které se vám zdá víc světské než náboženské, je to tím, že se prostě cítíme v synagoze jako doma. Hlučně zpíváme a modlíme se proto, že náš Hospodin je hodně starý, tak aby nás slyšel. A pokud jde o to poslední vyprovázení člověka, musím říct, že taky radši vidím křesťanský pohřeb.“

„Pane Kohn, vy určitě do ráje nepřijdete.“
„A já vám říkám, že se tam dostanu.“
„No to by mne zajímalo jak!“
„Jednoduše. Až přijdu k nebeské bráně, otevřu ji, nakouknu dovnitř a zase zavřu. A znovu otevřu, nakouknu, a zase zavřu. A znovu. A pak toho bude mít anděl, který střeží nebeskou bránu, dost a zeptá se mne: ´Tak jdeš dovnitř, nebo ne?´ No a já vejdu.“

Velký boháč Issy ležel na smrtelném loži. Byl velmi nešťastný, protože celý život pracoval velice tvrdě, aby nashromáždil svoje bohatství, a chtěl si ho vzít s sebou do nebe. Tak se začal vroucně modlit.
Jeho modlitbu uslyšel anděl, ale řekl mu: „Promiň, ale nemůžeš si s sebou vzít své bohatství.“
Issy přemluvil anděla, aby promluvil s Bohem, jestli by nebyla možná nějaká výjimka. Issy se dál vroucně modlil.
Když se anděl objevil znovu, oznámil mu, že se Bůh rozhodl povolit mu s sebou jeden kufr. Issy přemýšlel, jak pobrat co největší jmění, nakonec vzal největší kufr, naplnil ho zlatými cihlami a položil vedle své postele. Pak s klidem umřel a objevil se u nebeské brány.
Anděl Gabriel, když uviděl kufr, řekl: „Zadrž, sem si nesmíš nic přinést.“
Issy vysvětloval, že dostal povolení, a požádal ho, aby si to ověřil u Boha.
Za chvíli se Gabriel vrátil a řekl: „Máš pravdu. Máš povoleno jedno zavazadlo, ale napřed musím zkontrolovat obsah.“
Gabriel otevřel kufr a překvapeně zvolal: „Ty sis s sebou vzal dlažební kostky!?“

(Minulá dodávka chtipů od Chechtavýho tygra zde.)

*****************************

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora.