Pan Železný, dříve Eisener se konečně vrátil do Prahy. Zcela náhodně potká na korsu u Koruny svého přítele, pana Růžičku, dříve Rosenkranz. "Ale, ale, kde se ty tři roky toulali, pane Eisener?" ptá se přítel.
"No, vědí, byl jsem na cestách!"
"A to si nemohli dopřát lepšího advokáta?"

Roubíček a Kohn byli kamarádi, pak se během války jeden druhému ztratili a narazili na sebe až za totality v Karlových Varech.
Kohn povídá Roubíčkovi:
"No, já jsem teď v Moskvě, tak až tam někdy budou, tak mě můžou vyhledat."
Roubíček jede příští rok s ROH na zájezd do Sojuzu, a tak si říká, co bych Kohna nevyhledal. Vytáhne z portmonky ušmudlaný papírek s adresou a poprosí prvního taxikáře, aby ho tam odvezl. Taxikář zbledne, jde do haptáku a Roubíčka strčí do volhy. Vyklopí ho před Kremlem. Roubíček se diví, ale ukáže papírek vojáčkovi stojícímu před Kremlem. Ten zbledne a ukáže Roubíčkovi, že má jít dál. Roubíček jde, a tak jest mu ukázáno až na konec dlouhé, předlouhé a tmavé chodby. Tam přede dveřmi stojí další dva vojáčci, Roubíček jim ukáže papírek, oni otevřou dveře a tam sedí Kohn za velikánským psacím stolem:
"Jdou dál, Roubíček, udělaj si pohodlí!"
Roubíček je bez sebe:
"Kohn, probůh, co voni tady dělaj"?!
Kohn na to skromně:
"No já to tady vedu".
Roubíček:
"Kohn!!! Prosimich! Ale jak to, že o tom nikdo neví?"
A Kohn na to:
"No, Roubíček, přece mě znají, přece takovouhle schmutzig firma nepovedu pod svým jménem!"

Hezký letní den, Kohn jde po ulici a vidí, jak se na balkoně opaluje kyprá paní Sternová, jenom tak v nedbalkách.
"Voni jsou tak pěkná, paní Sternová, hned bych se s nima pomiloval."
"No dovolte," ohradí se paní Šternová, "copak jsem nějaká děvka?"
"Pardon, madam," povídá Kohn, "a kdo tu mluvil o placení?"

Jde Kohn ulicí a vidí Sternovou, jak kouká z okna.
"Paní Sternová, nechtěli by si se mnou pošpásovat? Počítám, že jejich manžel je zrovna mimo město, jsou doma tak sama, já taky..."
"No dovolej, pane Kohn!"
"No, když nechtějí, tak nechtějí..."
"Nepovídám, že nechci - ale ta drzost!"

Protože Arabové měli převahu v propagandě, řekli si židi, že to musí změnit. Natiskli letáky a přemýšleli, jak je dopravit na arabské území. Nakonec vypsali výběrové řízení, kdo je tam dopraví.
Přihlásil se jediný Kohn a měl tři podmínky. Když se nevrátí do roka, musí ho prohlásit za národního hrdinu, postavit mu pomník a jeho ženě vyplatit milion dolarů. Vzal letáky a odjel.
Za rok nic, tak Kohnově ženě vyplatili peníze, postavili Kohnovi pomník a prolásili ho za hrdinu.
Za tři roky se Kohn vrátí živý s zdravý.
Hned tisková konference s hrdinou a otázka, proč tam byl tak dlouho, jestli byl vězněn nebo co.
Kohn odpověděl:
"To byla ta nejsložitější práce mého života. Víte, jak jsem se nadřel, než jsem všechny ty letáky prodal?"

Potkal profesor na penzi na ulici Icika a ptá se:
"Co děláš, Iciku?"
"Ále, pane profesore, jsem teď obchodníkem."
"Ty a obchodník? Vždyť jsi byl největší lempl na čísla, jakého jsem znal! Jak to vlastně děláš?"
"Ále, pane profesore, za jeden šekel koupím, za tři prodám - no a ty dvě procenta zisku mi docela stačej."

Kohn přijde neočekávaně domů a najde svou ženu Sáru ih flagranti s Roubíčkem. Sáry si nevšímá, obrací se na Roubíčka a s opravdovým zájmem se ptá:
„Já se jim divím, Roubíček, copak já, já musím, ale probůh - proč voni?“

Potká Kohn Roubíčka a říká:
„Jé, Roubíček, vědí co je nového? Jejich manželka spí se Sternem. To nevědí? Ale nakonec, Roubíček, to je vlastně dobře, že to nevědí.“