Profesor Václav Pačes prorokuje, že praktické využití nové technologie umělé buňky na sebe nechá čekat několik desítek let. Komentoval tak experiment, jehož výsledky zveřejnil minulý týden časopis Science. Podařilo se při něm vložit do buňky uměle vytvořenou genetickou informaci, která hostitelskou buňku zcela přestavěla do své podoby. Vznikla tak buňka nová, která neměla s původní buňkou geneticky nic společného.

Praktické výsledky na sebe dají čekat za dlouhá či krátká léta, jedno je ale jisté: bubák se zrodil okamžitě. Na serveru Technet čteme titulek: Umělá buňka může léčit, ale i zabíjet. V textu samém se nedozvíme ani slovo o tom, jak by mohla umělá buňka zabíjet. To se jenom vytvořil bubák, vycházející z představy, že „vědec“ je ďábelsky se pochechtávající psychopat, který někde v temném, pavučinami opředeném sklepení míchá smrduté vodičky. Jednu baňku rozbije, zasyčí to a v následujícím týdnu Zemi pokryje zelený sliz rdousící vše živé.

Tým biologa Craiga Ventera dokázal něco, co se předvídalo, tedy čekalo. Celý dosavadní vývoj genového inženýrství směřoval k tomu, aby bylo možno vytvořit nový „notový záznam“ pro dosud neslýchanou melodii života. Pokroky v této oblasti jsou úžasné, výsledky naveskrz pozitivní. Na veřejnost se však dostávají zprávy poplašné, bez opory faktů, o to sugestivněji působící. Titulek „Vytvořena umělá buňka“ se nemůže do novin jen tak dostat. „Umělá buňka může zabíjet“, to je titulek jak víno a čerta záleží na tom, že umělá buňka zabíjet nemůže.

Hodně přeneseně vzato vědci opravdu vytvořili ten zelený sliz rdousící vše živé. Tím slizem je alarmismus, iracionálně hysterická reakce na vše nové, parazitování na přirozené lidské nedůvěřivosti vůči všemu novému.

Je to jakýsi „faustovský syndrom“. Legenda o doktoru Faustovi zásadně zasáhla naši kulturu. Její princip je jednoduchý – doktor Faust byl ultimativně potrestán samotným ďáblem za to, že... se pokoušel dozvědět, co dosud nevěděl, že experimentoval, bádal a zvídal. V téhle legendě je zakleta DNA moderního alarmismu. Hlas rozumu je odsunut do kouta a veřejnost naslouchá tomu, kdo nejhlasitěji ječí.

V tomto smyslu je náš zelený sliz mimořádně úspěšnou formou života. Za úspěch vděčí uspořádání lidské přirozenosti. Pro příklad se vraťme k experimentu týmu Craiga Ventera. I to nejjednodušší vysvětlení, oč jde, je značně složité: vědci vytvořili bakteriální chromozom, přenesli ho do bakterie, nahradili její původní DNA a syntetický genom potom začal řídit replikaci buňky mikroba a vytváření nových sad proteinů, tedy začal žít. V této prosté větě napočítáte šest „slov vědy“. O jejich přesném obsahu má i obstojně vzdělaný člověk neodborník jen mlhavou představu. Kdežto sdělení „umělá buňka může zabíjet“ je úderné a pochopitelné každému. Navíc vize praktického použití za desítky let není moc atraktivní, kdežto vize okamžitého alarmu s příkazem „zakažte ten zločin“ je úderná, a tudíž přitažlivá.

Naštěstí karavana vědy jde dál, přestože psi štěkají.

LN, 25.5.2010