VĚDA: Zapíše se kosmický rok 2014 do historie? Určitě ano!
Je tu konec roku 2014. Jaký byl rok 2014 v kosmonautice? Nepřinesl nějaký nový přelom? Přinesl, docela určitě.
Začne Kreml platit ruské ambice?
Američané otestovali kosmickou loď nové generace Orion, oficiálně Víceúčelovou kosmickou loď (anglická zkratka MPCV). Zatímco všechna dosavadní kosmická plavidla s výjimkou raketoplánů používala aerodynamický kryt klasického tvaru, který se při návratu do atmosféry ochlazoval odpařováním, takže nebyla po přistání znovu použitelná. Tento stroj má díky využití nových materiálů létat až desetkrát. A to je opravdový přelom.
Není divu, že další starty plánuje NASA spolu s továrnou Lockheed Martin velmi obezřetně – v automatickém režimu má tato novinka zamířit k Měsíci až za pět let, tedy v roce 2019, s lidmi o dva roky později.
Rusové mají opět zpoždění. V minulých letech ohlašovali několikrát zahájení vývoje obdobného stroje, ale nikdy na něj nedostali od Kremlu peníze. Den po přistání Orionu sdělila oficiální tisková agentura TASS, že jeho ruskou obdobu postaví známá firma Eněrgija a začne ji zkoušet v roce 2021, šest kosmonautů v ní poletí o tři roky později. Další zpráva uváděla, že od roku 2028 chce Rusko provozovat vlastní orbitální stanici a v roce 2030 má v plánu vysadit své lidi na Měsíci, přičemž jejich cílem je vybudování stálé základny.
Už na podzim horoval nový ředitel Ruské federální kosmické agentury Oleg Ostapenko pro postavení rakety o nosnosti 70–75 tun nákladu na nízkou dráhu.
Informace o vlastní stanici nejsou nečekané. Ruští kosmonauti, vědci a politici už dávno sní o tom, že ji začnou provozovat. Považují ji za součást státní prestiže, zatímco ISS považují za něco cizího.
Třebaže někteří ruští politici vystupují se siláckými prohlášeními o významu kosmických letů, oficiální Kreml jejich slova patřičnými finančními dotacemi nepotvrdil. Na tento průlom stále čekáme.
Tři proudy pilotovaných letů
Čtyřmístný Orion není určen pro běžnou dopravu v okolí Země, nýbrž k dálkovým plavbám – na Měsíc, na Mars, k asteroidům. Samozřejmě vybaven ještě dalšími obytnými moduly a motory.
Vynoření Orionu signalizuje rozdělení amerických pilotovaných letů do tří proudů: Orion pro dálkové lety; šestimístné až sedmimístné lodě provozované soukromými firmami pro obsluhu ISS, tyto stroje rovněž mohou vozit turisty; a třetí proud jsou právě turistické cesty. Továrny Boeingu (CST-100) a SpaceX (Dragon) už nové lodě zkoušejí zatím v pozemských podmínkách. NASA počítá s tím, že letenky na ně začne kupovat v roce 2017, turisté zřejmě o něco později.
Majitel SpaceX Elon Musk předpokládá, že za jednu letenku bude účtovat vládní agentuře 20 milionů dolarů. Ovšem pokud bude DragonV1 pro ni startovat každý rok nejméně čtyřikrát. To kontrastuje s Ruskou kosmickou agenturou, která dnes požaduje 76 milionů za jedno sedadlo. Do roku 2017 je zatím v Moskvě domluveno šest letenek na ISS pro Američany, Evropany, Japonce a Kanaďany.
SpaceX a Orbital Sciences už nyní posílají nákladní lodě Dragon a Cygnus se zásobami na ISS. Havárie rakety Anteres nesoucí Cygnus s nákladem letos v září do tohoto programu v zásadě nezasáhla, jenom se starty tohoto stroje zpozdí. Cygnus teď bude vozit do vesmíru raketa Atlas, dokud firma nepostaví nosič Anterese bez ruských motorů, které selhaly.
Od té doby, co šly raketoplány (space shuttle) v roce 2011 do penze, vozí lidi na stanici ISS ruské sojuzy. Zásobování zajišťují nákladní stroje ruské a v poslední době i amerických firem. Doprava nákladními moduly ESA už skončila. Na stanici trvale slouží šest lidí v šestiměsíčních směnách. To všechno se stalo rutinou.
Politický mráz USA-Rusko
Na jaře vtrhla politika i do kosmonautiky. Když Rusko odtrhlo od Ukrajiny poloostrov Krym a začalo vysílat tzv. hybridní vojáky do východní části svého souseda, kde propukly boje proti legální vládě, vyhlásily Spojené státy a spolu s nimi i další členové NATO proti Moskvě sérii politických a hospodářských sankcí. Patří mezi ně i přerušení veškeré spolupráce v oblasti kosmonautiky s výjimkou obsluhy ISS. První prohlášení NASA vypočítávalo zakázané oblasti: vzájemné návštěvy, společná jednání, výměna elektronické pošty, telekonference a videokonference.
Ovšem brzy vyšlo najevo, že tato omezení jsou spíše legrační. Pokračuje spolupráce v biologickém výzkumu Bios, na marsovském vozítku Curiosity, na sondách Mars Odyssey a Lunar Reconnaissance Orbiter zůstaly zapnuté ruské přístroje.
Raketu Atlas 5 pohánějí ruské motory RD-180, vyvinuty konstrukční kanceláří Energomaš pod vedením Valentina Gluška pro superraketu Energija. V polovině devadesátých let koupila firma Lockheed Martin na ně licenci. Dnes je vyrábí společný podnik ruského Energomaše a amerického Pratt & Whitney pod názvem RD Amross. Z rozkazu ministerstva obrany musí američtí inženýři vyvinout motory jiné, což si vyžádá investice.
Ořezat některé další společné úkoly dost dobře nejde. Po skončení studené války se kosmické programy obou států hluboce propojily, nikdo nepočítal s imperiálními ambicemi Ruska. Za to však nemohou manažeři NASA, nýbrž američtí politici počínaje prezidentem Georgem W. Bushem mladším až po Baracka Obamu, kteří uvěřili v možnost přeměny Ruska na demokratický stát podle západních představ.
Rosetta u komety
Po desetiletém putování se začátkem listopadu přiblížila ke kometě Čurjumov-Gerasimov evropská sonda Rosetta. K jejímu jádru vypustila modul Philae, jehož aparatura měla odebrat vzorky a v palubní laboratoři je analyzovat. Třebaže se nepodařilo modul pevně připoutat k povrchu, trochu horniny získala. Její rozbor vědce překvapil – izotopové složení vody je tam trochu jiné, než vody na Zemi. Důvod neznají. Výsledek ohrozil dosud platnou hypotézu, podle níž vodu přinesly na Zemi komety. Celkově však Philae selhal, protože leží zastíněný horou, takže sluneční paprsky nemohou dopadat na jeho solární energetické panely. Další jeho osud závisí na tom, jestli se k němu Slunce nedostane.
Nebyl to první pokus o odebrání vzorků z malého nebeského tělesa, které zřejmě pochází z doby formování sluneční soustavy před 4.5 miliardy lety.
V listopadu 2005 přistála na asteroidu čili planetce Itokawa japonská sonda Hajabusa, nabrala vzorky a vrátila se na Zemi s 1500 mikroskopickými zrnky materiálu vysloveně mimozemského původu.
Americký automat NEAR Shoemaker se pokusil v únoru 2001 přistát na asteroidu Eros, ale ve výšce 120 metrů přestala jeho vysílačka přenášet fotografie a další údaje.
Tyto experimenty jsou náročné. Nejde jenom o to, že sonda musí absolvovat dlouhou cestu v extrémních podmínkách vesmíru, ale hlavně o to, že veškerá činnost u cíle probíhá podle předem naprogramovaného postupu; přímé řízení není možné, protože rádiový signál letí jedním směrem až desítky minut.
Neodborníkům to připomíná zázrak. Ovšem musíme si uvědomit, že tyto metody se dají využívat i v pozemské praxi při řízení složitých akcí, jako je třeba řízení některých provozů v extrémním prostředí, likvidace náloží automatickými tančíky, případně při chirurgických operacích a podobně.
Začátkem prosince zahájili Japonci pokračování těchto výzkumů – vypustili sondu Hajabusa-2, která má v roce 2020 dopravit na Zemi vzorky z asteroidu 1999 JU3, u něhož bude dva roky před tím.
Cíl mise, 1999 JU3, patří k asteroidům, které jsou skalnaté, ale jejich materiál obsahuje větší množství organických látek a vody, než u jiných podobných vesmírných těles. Odborníci si proto slibují, že by výprava mohla přinést nové poznatky o tom, jestli a jak se ve vesmíru šíří život.
Žádné překvapení od Curiosity
Od srpna 2012 zkoumá Mars americké vozítko Curiosity vybavené mnoha přístroji z několika států. Jeho úkolem je zjistit, jestli tam v minulosti existovaly podmínky pro život, jak se předpokládá. A také prostudovat tamní atmosféru a geologické složení půdy. Samozřejmě je to součástí přípravy k budoucí návštěvě lidí na Marsu, s níž se nedá počítat dřív, než někdy ve třicátých letech.
Výsledky dřívějších výzkumů naznačovaly, že tam bylo v minulosti klima a na povrchu tekla voda. Americký průzkumník to potvrzuje, jeho závěry v zásadě nikoho nepřekvapují. Hora Mount Sharp, u jejíhož úpatí se Curiosity pohybuje, nejspíš vznikla z řady vrstev usazenin rozlehlého jezera, jež se střídavě plnilo vodou a vysychalo v průběhu desítek milionů let. Není však jasné, jestli tyhle procesy probíhaly pouze v této oblasti, anebo na celé planetě.
„Děláme mílové kroky v objasnění tajemství původu Mount Sharp,“ řekl John Grotzinger z Kalifornského vysokého učení technického (Caltech), člen vědeckého týmu Curiosity. „Zatím je pro nás těžko pochopitelné, že v místech, kde se nyní tyčí hora, býval kdysi systém jezer.“
Před několika dny vydala NASA zprávu, že palubní přístroje už několikrát zachytily zvýšené množství metanu – jakési metanové říhnutí. „Po něm se už dlouhou dobu pátralo,“ připomněl český astronom Petr Lála, který řadu let pracoval jako zástupce vedoucího oddělení OSN pro vesmír. „Chyběl proto, že vzniká vulkanickou činností, která tam prokazatelně existovala, anebo i působením živých organismů, což se na Marsu předpokládá. Ale v žádném případě jeho výskyt nedokazuje, že na této planetě byl kdysi život. Je to věc, kterou je třeba dál zkoumat.“
Podrobnější informace bychom se mohli dovědět až v roce 2022, až bude Mars zkoumat další pojízdná laboratoř.
Generálové se vesmíru nevzdali
Na přelomu padesátých a šedesátých let se američtí a sovětští generálové těšili, že jim příští válku pomohou vyhrát kosmické pozorovatelny a bombardéry. Praxe však ukázala, že by neuspěly. Zato se s úspěchem zkoušely antidružice – tělesa, která mohou ničit jiné družice. Teď se k těmto projektům velmoci tiše vracejí.
Američané už potřetí zkoušeli na oběžné dráze bezpilotní kosmický raketoplán X-37, vyrobený firmou Boeing. Tento stroj se podobá vyřazenému shuttlu , je však podstatně menší: délka necelých 9 metrů, šířka 4,5 metru.
Prototyp X-37B vypustili z letadla ke klouzavému letu v dubnu 2006. Druhý kus vynesla do vesmíru raketa Atlas 5 v prosinci 2012. Byl to nejdelší let – kroužil okolo Země 675. Letos od dubna si to zopakoval po dobu sedmi měsíců. Američané mají dva kusy X-37B.
Amatérští pozorovatelé si všimli, jak X-37B ve vesmíru manévruje. To jsou operace dost náročné na předešlou počítačovou přípravu a vyžadují množství paliva.
Má tento raketoplán sloužit jako doplněk špionážních družic vybavených kamerami ke sbírání informací z oblastí, kam se běžně nedostanou? Anebo představuje budoucí stíhačku určenou k sestřelování nepřátelských družic? To všechno jsou možnosti, které se nabízejí.
Stejné úsilí patrně vyvíjejí ruští inženýři. Družice Kosmos 2499, která létala od konce května do poloviny prosince, rovněž měnila dráhu. Někteří západní odborníci spekulují, že se jedná o antidružici. Ovšem argumenty k tomu chybí.
Na utajené cíle vojenských projektů musíme zvyknout. Třebaže mezinárodní smlouva kosmické zbraně zakazuje, je jasné, že generálové zkoušejí jejich prototypy, aby je měli k dispozici v případě velkého válečného konfliktu.
Český detektor na Orionu
Na palubě Orionu bylo několik pasivních detektorů v rámci experimentu RAM, které zaznamenávají celkovou dávku záření, jejíž hodnota se však dá zjistit až po zpracování na Zemi. Pracovníci pražského Ústavu technické a experimentální fyziky ČVUT (ÚTEF) se přitom zapomněli pochlubit, že Orion nesl i aparaturu, na jejíž stavbě se podíleli. Šlo o nezávislý monitor záření, který vyvinuli odborníci z Johnsonova kosmického střediska NASA a Houstonské univerzity ve spolupráci s českými kolegy. „Tento česko-americký monitor je aktivním zařízením,“ uvádí ředitel ÚTEF Stanislav Pospíšil. „To znamená, že po celou dobu měří a zaznamenává hodnoty kosmického záření, které proniklo dovnitř kosmické lodě. Navíc má vlastní baterie, takže na dodávkách elektrické energie nezávisí.“
Šestice obdobných monitorů záření, jež vycházejí z technologie vyvinuté v CERN, a které byly vyrobeny v ÚTEF ČVUT, slouží astronautům od roku 2012 na palubě stanice ISS. Obdobný monitor záření SATRAM nese už od loňska družice Evropské kosmické agentury (ESA) Proba-V, určené ke sledování pozemské vegetace. SATRAM měří ve volném prostoru a v reálném čase energetické nabité částice, které pocházejí ze Slunce i ze vzdáleného vesmíru, stejně jako energetické fotony či neutrony. Řízení této aparatury, sběr dat a jejich analýza přitom probíhá v ÚTEF.
Ve Výzkumném a zkušebním leteckém ústavu v Praze a na elektrotechnické fakultě ČVUT vyvíjejí nanodružice, které chtějí vypouštět pomocí cizích raket koncem tohoto desetiletí. Na jejich palubách budou testovat životnost palubní elektroniky v extrémních podmínkách. „Tím navazují na průkopnickou práci odborníků z Ústavu fyziky atmosféry Akademie věd, kteří v minulých desetiletích prosluli malými družicemi řady Magion,“ upozornil Jan Kolář, ředitel České kosmické kanceláře.
Od roku 2008 je Česká republika členem Evropské kosmické agentury. Toto členství, stejně jako naše účast na práci v mezinárodním jaderném středisku CERN u Ženevy, přináší nemalé podněty pro rozvoj techniky a dává řadu vědeckých výsledků. Bohužel česká vláda zatím tento význam nepochopila, protože ode všeho konání očekává okamžité a zřetelné zisky. Když začátkem prosince projednávala Rada ESA nové programy, česká delegace do žádného z nich naše ústavy a laboratoře nepřihlásila. Věčná škoda.
Chybí velký cíl
V šedesátých letech minulého století bylo hlavním motorem rozvoje kosmonautiky soupeření USA a SSSR o to, kdo vysadí prvního člověka na Měsíci. Když v létě 1969 přistáli na povrchu našeho nebeského souseda dva Američané, tento motor zhasl. Vypouštění orbitálních stanic Skylab, Saljut a Mir se nedá nazvat soupeřením. Ke stavbě Mezinárodní stanice ISS se obě velmoci a další státy spojily.
Pilotované kosmonautice chybí velký cíl, který by mobilizoval odborníky k novému rozmachu vědy a techniky. Úvahy o vyslání lidí na Měsíc, Mars či asteroidy nepřekročily hranice snění a nepřelily se do finančních závazků. Změny bychom se mohli dočkat koncem tohoto desetiletí, po nástupu nového amerického prezidenta.
„Let na Mars je velmi náročný po všech stránkách – technicky, lidsky a především finančně,“ dodává Jan Kolář, který v létě 1969 komentoval v Čs. televizi výpravu Apolla 11, z níž dva lidé přistáli na Měsíci. „Odhaduje se, že by stál 500 miliard dolarů, tedy je pětinásobek toho, na co Američany přišel program Apollo. S dnešním rozpočtem kolem jednoho procenta státních výdajů nemůže NASA v žádném případě takovou misi sama zvládnout. V šedesátých letech, kdy se Apollo vyvíjelo, dosahoval její rozpočet až k pěti procentům rozpočtu. I kdyby se náklady na let na Mars rozložily do třiceti let namísto deseti u Apolla, stále to vyžaduje podstatné navýšení současného rozpočtu NASA, což si těžko může americká společnost dovolit bez ohledu na politické vedení. Navíc je zde problém, že tyto peníze se musí vynakládat dlouhodobě, což není právě vhodný politický program pro žádného politika. Jejich volební období jsou podstatně kratší. Proto si myslím, že bez mezinárodní spolupráce se expedice na Mars nemůže uskutečnit. Alespoň ne do té doby, než budoucí technický pokrok výrobu potřebných dopravních prostředků zlevní natolik, že se stanou dostupnější i pro samostatné státy. Tak jako se to už stalo třeba s družicemi i raketami. Finanční závazky jednou přijaté do mezinárodního programu je také pro politiky mnohem obtížnější zrušit, než prostředky na čistě národní projekt. Mars tedy musí představovat naprosto závazný mezinárodní program.“
Automaty pilně hledají život
Zato výpravy automatických sond k různým tělesům sluneční soustavy mají od začátku jasný cíl: zjištění informací o vzniku vesmíru a našeho koutku v něm i nalezení případného mimozemského života.
Mezi státy, které vypouštějí tyto velice komplikované aparatury, se zařadily Čína a Indie. Číňané vyslali už loni v prosinci na Měsíc průzkumné vozítko Nefritový králík (Jü-tchu). Avšak koncem ledna narazil Králík na kámen, který mu znemožnil další cestu. Nicméně stále vysílá informace o svém okolí. V září umístili Indové na dráze okolo Marsu automat Mangalaján, který zkoumá tuto planetu, rovněž posílá snímky jejího povrchu.
Vlády v Dillí a v Pekingu musíme pochválit. Tím totiž ukazují, že jim nejde jenom o pilotované lety, které sleduje veřejnost, ale i o základní výzkum vesmíru, který tolik atraktivní není.
Vývoj nové generace pilotovaných kosmických plavidel se u amerických firem utěšeně rozvíjí. Tam můžeme čekat konkurenci, která může vést ke zvýšení kvality těchto strojů. Ovšem nesmíme zapomínat, že nové kroky při vývoji techniky občas přinášejí ztráty, které nebylo možné předvídat. To je daň pokroku.
Kabina Orionu čili MPCV
(Multi-Purpose Crew Vehicle) má tvar kužele vysokého 3,3 m a o průměru 5 m, pro čtyřčlennou posádku je tam prostor necelých 9 m3, váží 8 913 kg. Servisní sekce je válec dlouhý 4,8 m a o průměru 5 m, na dráze rozevře 17 m dlouhou čtveřici slunečních panelů, které dodávají energii.
Pomocí nové rakety SLS má Orion startovat v srpnu 2019 v automatickém režimu k obletu Měsíce. O dva roky později se dvěma astronauty zamíří k Měsíci.
Šest detektorů záření SATRAM
které vyvinuli pracovníci pražského Ústavu technické a experimentální fyziky ČVUT ve spolupráci s Houstonskou univerzitou a Johnsonovým kosmickým střediskem NASA, je od října 2012 instalováno na Mezinárodní kosmické stanici ISS. Přístroje vyrobila firma CSRC Brno. Další je od loňska na družici Proba V, kterou vyslala do vesmíru Evropská kosmická agentura ESA.
Vyšlo na iDNES-Technet 31. 12. 2014
Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz