Americký soudce Royce Lamberth vyhlásil předběžné opatření, které ve Spojených státech brání podpoře výzkumu na lidských embryonálních kmenových buňkách z federálních zdrojů. Někdo nad tímto verdiktem jásá a neméně početný zástup jej proklíná.

Embryonální kmenová buňka má několik jedinečných vlastností. Bez omezení se množí a při vytvoření vhodných podmínek se může přeměnit na kterýkoli z 230 typů buněk dospělého lidského těla. Lze z nich tedy vypěstovat buňky kůže, neurony, krvinky, svalové buňky – prostě cokoli si přejete. Význam lidských embryonálních kmenových buněk pro léčbu mnoha chorob a zranění je evidentní. Nemocné nebo zničené buňky by bylo možné nahradit těmi, které bychom pacientovi vypěstovali v laboratořích. Lidem ochrnutým po úrazu páteře by bylo možné léčit poškozenou míchu. Nevidomým postiženým degenerací oční sítnice by bylo možné napravit defekt oka. Lidem, kteří utrpěli těžké popáleniny, by bylo možné vypěstovat kůži na překrytí ran.

To je však jen jedna strana mince. Tou druhou je způsob vzniku těchto zázračných buněk. Vědci je vytvoří z lidského embrya, které mělo před tímto krokem potenciál vyvinout se v člověka. Z lidských embryonálních kmenových buněk už se tento člověk nikdy nenarodí. To vadí celé řadě lidí, především pak některým křesťanům a buddhistům. Buddhisté odmítají jakékoli násilí proti živým tvorům a embryo je pro ně organismus, jemuž se nesmí ublížit. Katolíci a kozervativní protestanti jsou přesvědčeni, že si člověk zaslouží ochranu od okamžiku početí. Muslimové, judaisté a také bezvěrci jsou vůči embryonálním kmenovým buňkám celkem tolerantní. Podle nich není rané lidské embryo člověkem se všemi lidskými právy. Možnost léčit a zachraňovat životy reálných lidí staví výše než ochranu zájmů embrya.

První lidské embryonální kmenové buňky získali američtí vědci. Češi – konkrétně Petr Dvořák a Aleš Hampl – se vešli na pomyslný stupeň vítězů, protože díky zmíněným biologům získala naše republika lidské embryonální kmenové buňky jako třetí země světa. U nás tento výzkum utěšeně pokračuje. V USA začalo s nástupem prezidenta Bushe ve výzkumu lidských embryonálních kmenových buněk přituhovat. Bush je jejich zapřísáhlým odpůrcem a prosadil tzv. Dickey-Wickerův dodatek, který zakazuje, aby americký stát financoval výzkum na lidských embryonálních kmenových buněk. Samotný výzkum zakázán nebyl. Ten je i nadále legální, pokud je financován ze soukromých prostředků. Bush byl za tento krok doma i ve světě velmi tvrdě kritizován, a tak nakonec povolil federální financování výzkumu na již vytvořených liniích lidských embryonálních kmenových buněk. Embrya byla mrtvá, život jim už nikdo vrátit nemohl a nevyužít získané embryonální kmenové buňky pro výzkum a léčbu přišlo hloupé i prezidentu Bushovi. Nové lidské embryonální kmenové buňky se však za státní peníze vytvářet nesměly a za federální peníze se nesmělo bádat ani na buňkách, které soukromý sektor či zahraniční vědci získali dodatečně.

Obama po nástupu do funkce financování výzkumu lidských embryonálních kmenových buněk z federálních zdrojů povolil s odůvodněním, že se Dickey-Wickerův dodatek netýká financování výzkumu na již vytvořených liniích buněk. Soudce Lamberth však tento náhled na věc nesdílí a vydáním předběžného opatření zarazil státní financování výzkumu na jakýchkoli lidských embryonálních kmenových buňkách, včetně těch, které ze zákazu vyňal George Bush. Verdikt soudce Lambertha lze ve stručnosti shrnout do konstatování : „Můžete zabíjet embrya, vytvářet z nich lidské embryonální kmenové buňky a na těch pak zkoumat a vyvíjet nové léčebné postupy, ale výhradně za peníze soukromých investorů.“

Je to situace hodná chytré horákyně, která zvládla být učesaná-neučesaná, bosá-obutá a ještě navíc nahá-oblečená. Zabít embryo je hřích a zločin, jen pokud se tak děje za peníze daňových poplatníků. Podobně schizofrenní je postoj mnoha amerických odpůrců výzkumu na lidských embryonálních kmenových buňkách, kteří zároveň souhlasí s trestem smrti. Píchnout smrtící injekci člověku je morální, zatímco proměna třiceti buněk lidského embrya na buňky schopné léčit a zachraňovat lidské životy je zločin. Jenže co když je ten odsouzenec nevinný a co kdyby se z toho embrya narodil masový vrah?

Je ale pětidenní lidské embryo skutečně člověkem, jehož život je třeba chránit za každou cenu? To je otázka do pranice. Embryo není individuum, pokud budeme význam tohoto slova chápat v jeho původním významu „nedělitelný“. Embrya se čas od času v těle matky sama od sebe dělí a z každé části se pak může vyvinout samostatný jedinec. U člověka jednovaječná dvojčata, u pásovců třeba jednovaječná dvanácterčata. Nikdo nepochybuje o tom, že každé z jednovaječných dvojčat je člověk se vším všudy a je skutečné individuum. Může jím být embryo, v kterém se tito dva lidští jedinci „ukrývají“? Asi těžko.

V pětidenním zárodku není ani stopy po nervových buňkách. Jestliže za konec existence člověka považujeme vyhasnutí aktivity neuronů v jeho mozku, pak bychom asi neudělali chybu, kdybychom za počátek existence člověka jako individua považovali tu chvíli, kdy se v jeho vyvíjejícím se mozku objeví typická aktivita neuronů. K tomu dochází mnohem později, než je chvíle, kdy ještě lze z embrya vytvořit embryonální kmenové buňky. Z neurologického hlediska je embryo „neživé“. Když lze z neživého člověka s vyhaslými nervovými funkcemi odebrat srdce, ledviny, játra a zachránit jejich transplantací zdraví nebo život nemocného člověka, tak proč není správné provést totéž s „neživým“ embryem?

Je pravda, že lidské embryo použité pro tvorbu lidských embryonálních kmenových buněk má potenciál vyvinout se v člověka, ale pravda je i to, že by se u většiny embryí použitých pro tvorbu těchto buněk jejich vývojový potenciál nenaplnil. Jde o embrya, která vznikla oplozením ve zkumavce při léčbě neplodnosti. Biologičtí rodiče přitom často získají více embryí, než kolik jich mohou využít pro početí potomků. Tato tzv. nadbytečná embrya obvykle zůstávají ležet zamražená v tekutém dusíku a už nikdy nikdo je nebude chtít transplantovat do dělohy ženě s cílem, aby se z embrya vyvinulo dítě. V některých zemích smí být ze zákona embryo skladováno jen určitou dobu a pak musí být zničeno. Je morálnější embrya nechat desítiletí ležet v kontejnerech s dusíkem, popřípadě je ničit, anebo je lepší z nich vytvořit lidské embryonální kmenové buňky a s jejich pomocí pak léčit, uzdravovat a zachraňovat životy? Dodejme, že z jednoho embrya lze získat bezpočet lidských embryonálních kmenových buněk a že ze 400 embryí by vznikla banka embryonálních kmenových buněk, která by posloužila k léčbě 90 % obyvatel Velké Británie.

V lidské přirozenosti je klást na misku vah pro a proti. Jsme pro povolení technologie automobilové dopravy, i když tímto rozhodnutím zároveň podepisujeme v České republice každoročně ortel smrti nad bezmála tisícovkou obětí dopravních nehod. Jezdíme, i když se tím zabíjíme, protože přínosy automobilové dopravy považujeme za významnější, než je ta tisícovka mrtvých.

Pomyslné misky vah vypadají v případě výzkumu na lidských embryonálních kmenových buňkách následovně. Představme si mámu tří dětí, která umírá na nevyléčitelnou chorobu. A představme si, že by ji mohla zachránit nová terapie využívající lidských embryonálních kmenových buněk. Kdo si před tu ženu a její rodinu stoupne a řekne jim do očí: „Milá paní, je nám líto, ale upíráme vám i tu poslední jiskřičku naděje na uzdravení a na záchranu života. Milé děti, vaši maminku máme moc rádi, ale lidské embryo, které by muselo být pro její léčbu zničeno, máme mnohem radši!“

Věřím, že soudce Lamberth by na to měl dost silný žaludek. Já rozhodně ne.

Americký boj o výzkum na lidských embryonálních buňkách zdaleka neskončil. Jeho zastánci se proti rozhodnutí soudce Lambertha odvolají a pokusí se sprovodit ze světa Dickey-Wickerův dodatek. Pro výsledky na tomto roli výzkumu není vůbec jedno, jestli na něj bude americký stát přispívat nebo ne. Americký soukromý sektor dosáhl na poli vývoje léčby embryonálními kmenovými buňkami mnoha úspěchů. Momentálně běží první klinické zkoušky léčby poraněné míchy a výsledky vypadají nadějně. Pokud by však bylo zakázáno federální financování, znamená to další zpomalení výzkumu nových léčebných postupů nejen v USA, ale globálně. A to se může dotknout každého. Díky verdiktu soudce Lambertha se může světový vývoj nových léčebných postupů zpomalit natolik, že přijdou pozdě pro mě, pro vás, pro naše děti nebo pro naše vnuky.

Převzato z blogu JaroslavPetr.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora