Do Evropského parlamentu přišli vědečtí pracovníci, kteří seznámili poslance o výsledcích tříletého výzkumu, který proběhl ve všech státech EU. Výsledek byl pro mnohé šokující. 165 miliónů Evropanů (32 % z 512 miliónů obyvatel Evropy) trpí duševními poruchami. Náklady na léčbu a důsledky práceneschopnosti pro evropskou ekonomiku znamenají ztrátu témeř osmi set (797,7) bilionů euro za rok. Nejvíc (113 bilionů) stojí Evropu afektivní poruchy (deprese a manie) následované demencemi (105 bilionů). Závislost na drogách stojí Evropu 28 bilionů za rok.Veškeré náklady způsobené duševními poruchami propočítané na jednoho obyvatele Evropy tvoří 1 550 eur – občana ČR tedy 38 130 Kč za rok.

Více než stočlenný tým vědců, který pracoval na zjištění, kolik je duševně nemocných v Evropě, vedl Jes Olesen z Kodaňské univerzity. Vysoké náklady jsou podle jeho slov způsobeny tím, že duševně nemocní na svou nemoc „rychle neumírají“. K tomu mohu dodat, že to neznamená, že trpí méně než třeba nemocní rakovinou.

Občan se může ptát, co dělají psychiatři – a ostatní lékaři pro prevenci duševních poruch. Anebo proč neléčí duševně nemocné tak, aby se brzy vraceli do práce? Zdravotníci odpovídají, že dělají vše, co umí na základě vědeckých poznatků, a že je to věda, která zde něco zdravotníkům a jejich pacientům dluží. A co říkají vědečtí pracovníci? Odpověď je jednoduchá. Dejte nám víc peněz na výzkum. Na výzkum mozku se dává přibližně stejné množství peněz (v Evropě kolem čtyř bilionů eur za rok) jako na výzkum nádorových onemocnění, jejichž následky stojí ekonomiku mnohem méně. Pes je zakopán právě v tom, co řekl Jes Olesen. Člověk zemře na rakovinu dřív, než způsobí společnosti tak velké ekonomické zráty jako duševní porucha, na kterou se neumírá.

Člověk dnes žije téměř dvakrát tak dlouho jako před sto lety. Už proto se dožívá daleko častěji věku, kdy dochází k Alzheimerově nemoci, projevům arteriosklerozy mozku nebo ke svízelně léčitelným depresivním poruchám vyššího věku. Na prodloužení lidského života má zdravotní péče významný podíl. Bludný kruh?

Ve zprávě časopisu Nature o vystoupení psychiatrů v Evropském parlamentu se dočteme o zajímavém komentáři Patricka Vallance, vedoucího výzkumu a vývoje nových léků jedné z největších světových farmaceutických společností GlaxoSmithKline. Tento muž – jistě že ne sám, ale po poradě se svým badatelským týmem, v kterém jsou i ekonomové – rozhodl zastavit výzkum a vývoj nových psychofarmak už v roce 2010. Šlo o příliš riskatní investice, protože předpovědět, že z nově syntetizované látky bude na konci vývoje nový úspěšný lék, je málo spolehlivé ve chvíli, kdy se rozhoduje o prvním podání člověku. Jsou nesnáze s náborem zdravých dobrovolníků a přesnou diagnostikou vhodné skupiny pacientů trpících určitou duševní poruchou. V tom je velký rozdíl ve srovnání s pacienty trpícími tělesnými nemocemi, kde je tato předpověď daleko spolehlivějsí.

Je to pochopitelné. Je snazší činit předpověď o nové látce, která má snižovat vysoký krevní tlak nebo koncentraci cukru v krvi, už na základě pokusů u laboratorních zvířat. Je daleko nesnadnější pracovat u laboratorních zvířat s modely schizofrenie nebo Alzheimerovy nemoci, i když tyto modely známe. I když víme, jak působil u zvířat, nastává hlavní problém pro získání dostatečných údajů o léku při jeho zkoušení u lidí.

Vývoj nového psychofarmaka dnes trvá 15 – 18 let a stojí víc než sto miliard dolarů. Po vydání této částky stačí, aby se po jeho zavedení do praxe u tisíců nemocných u několika z nich objevil vážný nežádoucí účinek (třeba porucha srdečního rytmu, vzácná forma nervosvalového onemocnění nebo krvetvorby) a výrobce nečeká na rozhodnutí regulačního orgánu (Food and Drug Administration, FDA v USA, nebo Ústavu pro kontrolu léčiv - SÚKL - u nás) a sám co nejrychleji stáhne „provinilý lék“ z trhu. Finanční ztráty způsobené odškodňováním obětí – nebo někdy i „obětí“, které si našly dobrého advokáta – ale především veřejná potupa firmy, která „v honbě za ziskem“ neváhá riskovat zdraví a životy lidí, jsou hrozbou, která v očích veřejnosti daleko převýší dobrodiní, které nový lék přinesl ve srovnání s těmi, které jsme zde dosud měli.

Problém je zde s etikou. Získat informovaný souhlas k podání experimentálního léku pro hypertenzi nebo diabetes není nesnadné. Vysvětlete, proč má podepisovat informovaný souhlas pacientovi, který je přesvědčen, že není nemocný a je v nemocnici neprávem, má bludy a halucinace a cítí se pronásledován mimozemšťany a má se stát objektem výzkumu. Platí to i o těžké depresivní poruše, kdy pacient je přesvědčen, že se nějak vážně provinil a zasluhuje trest a nikoli léčbu.

Mnoho let svého života jsem ztrávil klinickým výzkumem psychofarmak a přispěl k vývoji a zavedení řady úspěšných československých přípravků. Většina z nich dnes zmizela z trhu následkem konkurenčního tlaku zahraničních farmaceutických gigantů. Přežívají ty, u kterých se včas podařilo prodat licenci na jejich výrobu do zahraničí. Peníze vynaložené velkými firmami na marketing vedou k postupnému snížení spotřeby produktů menších firem. Jejich výroba se proto přestává vyplácet.

Velké farmaceutické firmy dlouho vytvářely tlak na zavádění velmi přísných pravidel pro zkoušení nových léků. To vedlo k nutnosti podávat potenciální nový lék stovkám pacientů, což si menší firmy nemohly dovolit už z důvodů finančních. Jak ukazuje rozhodnutí jednoho z představitelů GlaxoSmithKline, nakonec se to vymstilo i těm gigantům. Zase jakýsi bludný kruh.

Zůstávám optimistou. Věřím, že se podaří změnit pravidla. Vím, že lék, který nemá žádné nežádoucí účinky a je stoprocentně bezpečný, nemá ani žádné účinky žádoucí, to jest terapeutické. I Acylpyrin může poškozovat žaludeční sliznici a vzácně i jiné orgány. Farmakologové vědí, že kdyby se Acylpyrin zaváděl dnes, žádná FDA nebo SÚKL by jeho výrobu a uvedení na trh nepovolil. „Bezpečnost především“ (safety first!) v případě psychofarmak zcela převážilo úsilí o vyváženost mezi dobrodiním a risikem (risk – benefit ratio), které nový lék přináší. Onkologové vědí, že chemoterapie není nic pro pacienta příjemného, a přesto jí své nemocné léčí. Její velmi obtížné nežádoucí účinky pacienti snášejí, když vědí, že jde o život.

I když někdy duševně nemocný vidí východisko v sebevraždě, málokdy hrozí duševně nemocným bezprostřední ztráta života. Převážnou většinou jim jde „jen“ o vysvobození z jejich trápení a často i z problémů, které způsobují svým blízkým. Nic by se asi nedělo, kdyby dnes na závažnost břemene duševních poruch neupozornila skutečnost, že i zde jde o velké peníze.

O změně pravidel ve sporu, kde proti sobě stojí stoprocentní bezpečnost na jedné a vyváženost risk/benefit na druhé straně, nemůže rozhodnout samotná věda. Jde o hierarchii hodnot a o těch rozhoduje společenský konsensus. Ten ovlivňují především média - a dnes třeba také internetové sítě jako facebook. V demokracii musí nakonec změnu pravidel - tj. zákonů - odhlasovat parlament.

Převzato z Vinar.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora