Jména v nadpisu zřejmě nejspíš připomínají hrdiny některých večerníčků. Podobnost se Špagetkou a Štaflíkem je ale opravdu jen náhodná. Nadto „Svinutka“ není žádný roztomilý jezevčík, ale docela nemilý virus. A naopak „Protihrůbek“ zní sice trochu morbidně, ale po mém soudu je to sympaťák. Uvidíte.

Už jste někde četli slogan „Brambory jsou nejlepší a nejlevnější potravinový koncentrát na světě„? Minulý týden jsem si zajel na Českomoravskou vysočinu, na jednání Vědecké rady Výzkumného ústavu bramborářského (VÚB) v Havlíčkově Brodě. Ona věta (nejen) jim zdobí zasedačku. S tamními „bramboráři“ – šlechtiteli, pěstiteli, fytopatology (či „rostlinolékaři“, jak si někteří z nich půvabně říkají) – jsme se, spolu s mojí paní, „odborně zapletli“ již před více než dvaceti lety. Ať již s těmi přímo z VUB nebo z tehdejší Šlechtitelské stanice v Keřkově (ano, Keřkovské rohlíčky, Karin, Krasava …). V jejích sklenících a na jejích polích rostly naše různé „brambory ze zkumavky“. Byl to vlastně náš první intimní vstup do běžné práce šlechtitele a pěstitele, zprvu zdánlivě nudný a potom víc a víc fascinující. Tohle nebyla a není žádná „věž ze slonoviny“, ale zajímavá i tvrdá práce a zkouška trpělivosti. Už jsem se minule zmínil, že na novou odrůdu bramboru se „klasicky“ čeká 10-15 let. Tedy čeká – pěstuje, sklízí, měří, váží, hodnotí to a ono, že aby brambor byl větší, menší, s očky zapuštěnými či čouhajícími, ranější, chutnější, na salát, na škrob, na líh, odolný k suchu, mandelince, chorobám, socialistickým kombajnům atd. atd.

Změna politických poměrů otevřela okna i dveře do světa – ale oběma směry. V tom průvanu fouká. Konkurence „nadupaných“ západních šlechtitelských společností do značné míry převálcovala ty domácí. Akciovka Sativy Keřkov de facto zmizela v propadlišti dějin i s mými privatizačními kupóny. Ale „privátní“ VÚB se drží – a dál bádá, radí, pěstuje, dodává, prodává. Žije z práce svých rukou a mozků a samozřejmě také ze státních grantových peněz.

Ona Vědecká rada měla posoudit průběh řešení takových většinou pětiletých vědecko/výzkumných projektů. Vyjmenovávat je nebudu, zastavím se blíže jen u dvou – u toho o svinutce a u toho o protihrůbcích. Ale ještě pár slov předtím – abyste se v motivaci tohoto článku (zase) neztratili.

Jak odborná, tak zejména laická veřejnost často dělí vědu resp. výzkum na „velké“ či „malé“. Trochu podle jejich technologie, nákladnosti, náročnosti – a trochu podle jejich „užitku“. Ta „velká věda“ se pak točí kolem AIDS, nanotechnologií, nádorového růstu, galaxií… a ta „malá“ studuje třebas odlišnost stresového chování rosničky a ropuchy, jarovizační reakci různých pšenic, hormonální koncerty při klimakteriu (už vidím, kolik kolegů jsem tímhle brutálním dělením popudil, prosím, berte to jen jako příklad). Ta malá občas přejde ve velkou, ta velká může zajít na úbytě – i v tom je mj. skryta návykovost a zákeřnost drogy zvané věda pro její feťáky.

Ale – jde to škatulkovat i jinak. Zkušení vědátoři či výzkumníci dobře vědí, že poměrně spolehlivá dělící čára se táhne i mezi vědou „chytrou“ a vědou hloupou, nudnou, upocenou, nenápaditou. Ať už je „malá“, nebo „velká“.

Osobně bych oba dále zmiňované projekty hlavně řadil mezi vědování, resp. výzkumničení „chytré“.

Punc velké vědy dává projektu „svinutka“ asi v prvé řadě metodologie jejího výzkumu. Potato Leaf Rolled Virus (PLRV), virus svinutých listů bramboru, vytvoří při silném napadení z rostliny vlastně keřík žlutavých kornoutků. Jak potom vypadá výnos, lze si snadno představit. „Stříkat“ se proti virům dost dobře nedá, přinejmenším je to v praxi moc drahé. Lze leda hubit mšice aplikací různých insekticidů. Nebo – šlechtit současné odrůdy na resistenci vůči konkrétním patogenům. Jak už jsme si řekli, je to práce velice dlouhodobá a výsledkem nejistá.

Významným novým nástrojem šlechtitelů je samozřejmě genové inženýrství. Obecně používanou strategií (od papájí po rajče i brambor) je vnášení cizorodých genů, kodujících tvorbu virových obalových proteinů (coat proteins). Rostlina tak sice poslušně vyrábí potřebné kabátky pro svého potenciálního škůdce či vraha – ale ony mu nepadnou. Na ty jeho vlastní pak už nemá výrobní kapacitu – a nahý virus ztrácí sílu a reprodukční schopnost.

Brodská parta tenhle trik také zná a umí. Ale vedle cizorodě kabátkové strategie zvolila i alternativní cestu. Vznikl projekt s názvem „Variabilita viru svinutky bramboru (PLRV), zvýšení spolehlivosti jeho detekce a uplatnění transgenóze v rezistentním šlechtění“. Cílem je získat „svinutkově-rezistentní“ brambor dvěma alternativními cestami: buď oním způsobem tvorby nepravého kabátku, nebo narušením jeho vlastní „krejčovské dílny“ – zásahem do funkce enzymů zvaných virové replikázy . Aby toho nebylo málo, vyvíjejí a ověřují brodští výzkumníci, spolu s kolegy z pražského Ústavu experimentální botaniky AV, také nové imunologické či molekulární techniky detekce viru. Oko zkušeného „selekcionáře“ najde totiž ve svinutkou zamořeném lánu tak 1-5% pozitivních rostlin. Molekulární sonda, žel a naštěstí, zvýší toto zjištění až na 50%. A tak patřičně varuje kupř. producenty elitní satby.

Tak co, čtenáři, je to dost „velká věda“? Vypadá i chytře a užitečně?

Projekt nazvaný „Nové pěstební technologie u brambor se zaměřením na vyšší efektivnost hnojení a kvalitu vod“ bych spíš řadil sice mezi ty „malé“, leč chytré, užitečné, vykoumané a půvabné. Vymyšlené a řešené partou nadšenců a nadšenek ze tří ústavů – onoho bramborářského v Havlíčkově Brodě , Výzkumného ústavu rostlinné výroby v Praze-Ruzyni a konečně Výzkumného ústavu meliorací a ochrany půd.

Napěstovat ten v úvodu zmíněný „nejlepší a nejlevnější potravinový koncentrát na světě“ v příslušné kvalitě i objemu však nelze jen v políčku zalévaném leda božím deštíčkem. Moderní velkovýroba se prostě neobejde bez minerálních hnojiv a i ta voda se stává limitujícím faktorem. Limitujícím i komplikujícím – co voda rozpustí a rostlina nespotřebuje, to steče dál. V konkrétním prostředí Havlíčkobrodska mimo jiné do vodní nádrže Želivka a nejen nitráty, nitrity, ale také nitrosaminy atp. poté (nejen) Pražáci vypijí.

Nehnojit – dlouhodobě nelze, ani chlévská mrva potřebnou produkci nespasí, ať již ekologičtí zemědělci tvrdí cokoli. Vody je jednou moc, jindy málo – až do té míry málo, že ještě před podzimní sklizní zůstávají hrudky hnojiva sem tam ležet v brázdách. A pak přijdou podzimní deště a sníh a tání. Dá se vůbec vymyslet něco vylepšující dosavadní klasickou technologii pěstování ?

I laik si asi všimne, že bramborové pole vypadá jako valcha (nojo, ale ví dnešní mládež, co je – byla – valcha? Nikoliv jen jako karbanický výraz? No, možná ji zná coby nástroj kapel typu Banjo Band Ivana Mládka). Tedy brázda – hrůbek – brázda – hrůbek – brázda … V hrůbku jsou zasázeny hlízy. Brázdy fungují jako zavodňovací/odvodňovací kanálky. Voda či živný roztok se v nich drží (či za sucha nedrží), gravitace je nicméně svádí spíš dolů než do stran. Co proteče hlouběji než cca 50 cm, je pro bramborovou rostlinu ztraceno, níže její kořeny většinou nedosáhnou.

Tolik říká obecné poznání – řešitelé projektu však chtěli mít jistotu „kudy vlastně voda teče nebo vsakuje“. Inspirovali se, možno říci, u speleologů, byť nesledovali neznámý tok Punkvy, ale cestičky oné vody dešťové po poli.

Nejprve vymysleli „zadešťovadlo“. Bramborovým lánem jede speciální kropenka, kalibrovaná na postřik: “…30 mm vody intenzitou 11,1 mm/hod…“ Vody však nikoliv čiročiré, ale obarvené intensivně modře .“…brilliantovou modří, takže následně mohlo být sledováno vsakování vody profilem brázd a podbrázdí a preferenční toky vody, vše fotografována a vlhkost měřena pomocí sondy TDR…“ Obrázky půdních profilů/řezů byly opravdu úchvatné, žlutavé oblázky hlíz přímo zářily z jasně modré oranice, půdní „rozvodí“ bylo zcela zřetelné. Při tomto pohledu jsem mohl dát za pravdu i panu prezidentovi, že Země (i země, aspoň občas) není zelená, ale modrá planeta.

Žel, výsledky také potvrdily obavu, že značná část vody – a tedy živného roztoku – ze „střechy“ hrůbků prostě steče do brázd a tím se jen obtížně dostává k rozvíjejícímu se kořenovému systému kol hlíz.

Jenže řešitelé nebyli/nejsou jen tak nějaká „ořezávátka“. Zamysleli, vymysleli, vyzkoušeli a funkčně ověřili protihrůbek: „na vrcholu hrůbku byla vytvořena brázdička – protihrůbek“. A ejhle – protihrůbky průkazně zadržovaly vodu na vrcholu hrůbků, změnily trasy průsakových cest a napomohly tak lepšímu zužitkování jak jí samotné, tak dusíkatých hnojiv v ní rozpuštěných.

Nebudu zde uvádět naměřené hodnoty – nejsou zázračné, ale jsou slibné. Jako každý výzkum prováděný v polních podmínkách si i tento vyžádá další opakování. Příroda dokáže s teorií pěkně zamáva, a tak i autoři poctivě přiznávají, že: “….vliv protihrůbku na efektivnost příjmu aplikovaného dusíku nebyl v tomto roce tak jednoznačný, jako v roce loňském …“ Ale také ihned nabízejí vysvětlení: “…rok 2009 byl oproti roku 2008 srážkově nadnormální, voda tedy nebyla limitujícím faktorem.“ Takže – těch téměř 50% aplikovaného dusíku zůstává přímo plodinou stále nevyužito, což je prostě problém chronicky celosvětový.

Následná „pro- a protihrůbková“ diskuse ukázala i na další možná rizika nové technologie. Zkušení fytopatologové se obávají, že voda takto „meliorovaná“ bude k hlízám a kořenovému systému daleko více splavovat spory různých patogenů – bakterií, hub. Nutno ověřit, nutno hledat jiná řešení, možná i s pomocí GM technik.

Pokud by protihrůbky zvítězily, budou farmáři potřebovat novou strojní techniku, leda by pak po svých polích chodili ještě s motykou a na všech hrůbcích dělali dodatečné brázdičky. Autoři tvrdí, že již mají předjednánu výrobu potřebných „ruchadel s protihrůbkovačem“. Koneckonců, ve světě chystajícím se na globální sucho a teplo, či tam, kde už se po léta řeší problém zúrodnění aridních oblastí už prý taková udělátka existují. V Austrálii prý využívají mašinku dělající v pevných brázdách miskovité prohlubně, coby budoucí lapače dešťové vody, retenční louže.

Možná, že někdo ze čtenářů takovouto „malou vědu“ odsoudí jako aktivitu nevhodnou označení věda-výzkum. Osobně však daleko více schvaluji státní finanční podporu takovéhoto výzkumu než plýtvání prostředků na různé sofistikovaně se tvářící „užitkové vzory“ typů jednoúčelových software, jež se uplatní opravdu jen jako bodíky do kafemlejnku šrotujícího státní peníze. Chytrá věda po mém soudu prostě sahá od nanotechnologií po hrůbky bramborových polí.

A pointa nakonec? Chválil jsem autory jak svinutkového, tak protihrůbkového projektu za jejich výsledky. A ptal se na odhad využití těch chytrostí v praxi. Protihrůbkovci byli optimisté, svinutkovci skeptici. Souhrnně řečeno: „ …i když se nám povede ony svinutkově-rezistentní rostliny získat, je to zatím nanic. Současná legislativa EU, a tím i naše, další úřední řízení tak protáhne, že budeme roky čekat na jejich uplatnění. Jen se podívej na osud jiných, již naprosto „hotových“ transgenních brambor v Evropě, kupř od firmy BASF. Odolných k plísni bramborové, vyrábějících škrob pro biodegradovatelné obaly…“

Ale to už je zase jiný večerníček, pravda?

Převzato z blogu Opatrny.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora