Povodně jsou stále ničivější. Hurikány prý nabírají na síle. Také sucha prý páchají větší škody než v minulosti. Otepluje se, tají ledovce, stoupají hladiny moří. Přidá se do výčtu nastupujících katastrof i zesílená seismická aktivita? Od roku 1900 jsme zažili na Zemi jen sedm zemětřesení silnějších než 8,8. Tři z těchto velmi siných zemětřesení udeřily v posledních šesti letech, konkrétně v Indonésii, Chile a zcela nedávno v Japonsku. Je to náhoda? Anebo se nitro naší planety probouzí k vyšší aktivitě? A nemáme v tom náhodou taky prsty? Jeden americký kazatel vykládá trojici silných zemětřesení jako boží trest za to, že svět toleruje homosexuály. Je zřejmě jen otázkou času, kdy dá někdo zemětřesení do spojitosti s globálním oteplování. Pokusme se o poněkud vědečtější pohled na věc.

Podobné nahlučení silných zemětřesení do relativně krátkého období zažila Země v polovině minulého století. Tehdy došlo během 12 let ke třem zemětřesením silnějším než 9,0 na Kamčatce, v Chile a na Aljašce. Z ryze statistického hlediska je pravděpodobnost výskytu tří tak silných zemětřesení během tak krátké doby asi 4 %. To je na jedné straně málo, ale na druhé straně jsme dnes a denně svědky událostí, jejichž pravděpodobnost je ještě nižší. Někteří seismologové, například Charles Buffe, který dlouho pracoval pro US Geological Survey v Denveru, jsou přesvědčeni, že jsme se ocitli v období globálně zvýšené seismické aktivity Země a pravděpodobnost, že během příštích 6 let udeří někde další zemětřesení silou vyšší než 9,0 je 63 %. To je poměrně vysoká pravděpodobnost, ale dnes a denně nedochází k událostem, jejichž pravděpodobnost je ještě vyšší.

Není divu, že v konfrontaci s těmito údaji propadají lidé názoru, který bychom snad mohli označit za „seismoalarmismus“. Všude kolem sebe slyší, že teplotní rekordy padají jako na běžícím pásu a že je to neklamný důkaz globálního oteplení. Jestliže se v Japonsku pohnuly masy hornin na styčné ploše o rozměrech 250 krát 175 kilometrů, celá severní část ostrova Honšu se posunula o metr na východ a výsledkem bylo zemětřesení o síle 9,0, jaké Japonsko v posledních sto letech nezažilo, pak není těžké uvěřit, že stojíme na prahu seismických katastrof dosud nevídaných proporcí.

Naštěstí jsou tu i „seismoskeptici“, kteří na nástup „doby zemětřesné“ nevěří. Podle nich je nahloučení tří velkých zemětřesení do posledních šesti let výsledek náhody. Cílené zkoumání seismické aktivity nemá historii delší než sto let a za tu dobu zaznamenaly přístroje 14 zemětřesení o síle větší než 8,5. To je na postižení nějakých výraznějších trendů příliš málo. Je to podobné, jako když budeme házet mincí. Pravděpodobnost, že mince padne nahoru „hlavou“ je padesátiprocentní. Při třech hodech se ale této hodnotě nepřiblížíme, ani kdybychom se rozkrájeli.

Když seismologové brali v potaz i slabší zemětřesení a sledovali, jestli se v odezvě na ně nevyskytnou podobně silná zemětřesení i v jiných částech světa, vyšli naprázdno. V letech 1979 až 2009 došlo celkem k 205 zemětřesením o síle větší než 7,0. Mnohá z nich měla místní dozvuky v podobě následných slabších otřesů. Nedocházelo však k tomu, že by v jiných koutech světa stoupal výskyt podobně silných zemětřesení. Dozvuky i těch nejsilnějších zemětřesní nebyly od původního centra zemětřesení vzdáleny více než pár tisíc kilometrů.

A tak tu máme zase dva tábory vědců a každý tvrdí něco jiného. Obávám se, že tuto ve vědě celkem obvyklou situaci opět vyhodnotíme tak, že je načase od zeleného stolu rozhodnout, kdo má pravdu. Vyznavače tohoto názoru pak vyhlásíme za neomylné a jejich odpůrce začneme zesměšňovat. Hra na alarmisty a skeptiky může podle dobře zavedených pravidel vesele pokračovat.

Převzato z blogu JaroslavPetr.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora