S rouškou na obličeji a lahvičkou dezinfekčního roztoku v kapse se můžeme cítit před koronavirem dobře chráněni, ale to ještě neznamená, že jsme v bezpečí. Naopak. S pocitem zvýšené jistoty se dostavuje i pokušení riskovat.

Bezpečí patří k základním životním potřebám. Zhusta si to uvědomujeme, až když nás ohrožuje vážná nemoc, ztráta zaměstnání či nějaká jiná životní komplikace, přičemž ještě hůř snášíme ohrožení, o jehož rozsahu a dopadech nemáme jasnou představu. To platí o současné koronavirové pandemii provázené řadou otazníků. Mohlo by se zdát, že když se proti takovým hrozbám alespoň zčásti obrníme, musí se nám ulevit – a o to víc si pocitu bezpečí vážíme. Jenže v řadě případů tomu tak není. Chováme se, jako kdyby nám riziko chybělo, a hazardním chováním se ho snažíme vrátit na původní úroveň nebo si ho dopřáváme ještě větší porci.

Pocit bezpečí posiluje ochotu riskovat závažné infekce. V polovině 90. let minulého století se objevily účinné léky proti viru HIV a AIDS přestal být smrtelnou chorobou. Počet obětí tohoto „moru 20. století“ sice klesl, ale nakažených přibylo. S pocitem zvýšeného bezpečí se lidé začali chovat méně zodpovědně a polevili v prevenci. Například v USA se v rizikových skupinách bezmála zdvojnásobil průměrný počet sexuálních partnerů a zároveň citelně klesla ochota k chráněnému sexu. Podle všeho to vedlo ke zvýšení počtu nakažených o 44 procent.

Totéž platí pro americkou „opiátovou krizi“. Zneužívání léků určených k tlumení bolesti společně s užíváním heroinu nebo syntetických opiátů, jako je fentanyl, ročně připraví v USA o život přes 45 000 lidí. Zvýšená dostupnost léku Naloxon, který může při včasném podání člověku předávkovanému opiátem zachránit život, přinesla paradoxní efekt. Narostl počet lidí zneužívajících opiáty a stoupla i kriminalita spojená s tímto typem závislosti. Případy narkomanů zachráněných naloxonem vzbudily pocit bezpečí a ti začali brát drogy bezstarostněji, ovšem navzdory lepší dostupnosti naloxonu se ve dvanácti státech amerického severozápadu počet obětí předávkování opiáty zvýšil o 14 procent.

Ekonomové Alex Horenstein z Univerzity v Miami a Konrad Grabiszewski ze saúdskoarabské Univerzity prince Mohameda bin Salmána se obávají podobného fenoménu v souvislosti s pandemií covid-19. Na internetovém serveru The Conversation prezentovali názor, že nošení roušek a dezinfekce rukou sice na jedné straně lidi před nákazou chrání, ale zároveň v nich může vzbudit tak silný pocit bezpečí, že začnou celková rizika nákazy podceňovat.

Peltzmanův efekt

Horenstein a Grabiszewski vycházejí z teorií, které v sedmdesátých letech minulého století zformuloval ekonom Samuel Peltzman z Chicagské univerzity. Ten analyzoval přínosy předpisů, jež měly v šedesátých letech zvýšit bezpečnost provozu na amerických silnicích. Zákonodárci uložili automobilkám, aby každý vůz vybavily dvouokruhovým brzdným systémem, deformovatelným sloupkem volantu a bezpečnostními pásy na všech sedadlech.

Jenže Peltzman zjistil, že očekávaný pokles havárií s fatálními následky se nedostavil, a to z jednoduchého důvodu. Podvědomý pocit zvýšeného bezpečí měl u řidičů za následek riskantnější styl jízdy a následně i vyšší četnost vážných dopravních nehod. Při těch byli lépe chráněni řidiči a pasažéři nových automobilů. O to horší následky měly havárie pro ostatní účastníky silničního provozu. Celkové riziko silničního provozu se nesnížilo, jen se jeho těžiště přesunulo k chodcům, cyklistům a motocyklistům.

Peltzmanova analýza publikovaná v roce 1975 ve vědeckém časopise Journal of Political Economy narazila na tvrdou kritiku. Například přední expert na bezpečnost automobilové dopravy Hans Joksch tehdy namítal, že po zavedení nových bezpečnostních prvků do výbavy automobilů se počet chodců usmrcených při kolizi s auty ve Spojených státech nezvýšil. Jiní autoři ale existenci takzvaného Peltzmanova efektu potvrdli a prokázali, že v bezpečnějších autech jezdí lidé nejen s vyšší agresivitou, ale také nepozorněji. Když například jedna velká mnichovská taxikářská společnost zaváděla do provozu auta s ABS, řidiči těchto vozů havarovali častěji než řidiči aut bez ABS. Na vině byl opět svůdný pocit vyšší bezpečnosti.

Psycholog Gerald White z Královniny univerzity v kanadském Kingstonu vysvětlil Peltzmanův efekt tím, že lidé podvědomě poměřují přínosy a rizika riskantnějšího chování s riziky a přínosy bezpečnějšího chování, zkrátka že se snaží najít jejich optimální rovnováhu. Rychlejší jízda šetří čas, ale hrozí rizikem havárií a pokut. Pomaleji jezdící řidič sice má lepší kontrolu nad vozem, jenže tráví cestováním víc času a v neposlední řadě čelí posměškům ze strany rychleji jezdících řidičů.

White demonstroval platnost své teorie vývojem nehodovosti poté, co ve Švédsku v roce 1967 přešli ze dne na den od jízdy vlevo k jízdě vpravo. Dopravní experti očekávali nárůst počtu havárií. Následujícího půldruhého roku však nehodovost v zemi průkazně poklesla, protože řidiči vnímali změnu jako zvýšené riziko, a jezdili proto opatrněji. Poté se nehodovost vrátila na původní úroveň: řidiči si na jízdu vpravo zase zvykli, přestali ji považovat za hrozbu a začali jezdit bezstarostněji.

Od lyžařů ke covid-19

Příklady potvrzující Peltzmanovy a Whiteovy teorie se dají najít v nejrůznějších oblastech lidského života. Americký ekonom Hyman Minsky formuloval v sedmdesátých letech teorie, podle kterých „stabilita plodí nestabilitu“. Pocit bezpečí vyplývající ze stabilní ekonomiky zvyšuje ochotu některých aktérů finančních trhů k riskantním transakcím a ty pak vedou ke vzniku ekonomické krize. Podle některých ekonomů lze Minského teorií vysvětlit vznik světové finanční krize z let 2007 až 2008.

Peltzmanův efekt se promítá i do ochoty lidí k riskantním investicím či půjčkám. Mnozí k nim vůbec neseberou odvahu, protože si uvědomují, že financím nerozumějí a podnikání v této oblasti by pro ně bylo rizikové. Pokud jim ale nejrůznější finanční poradci dodají pocit bezpečí, do investování se pustí, a to i velmi riskantním způsobem.

Paradoxní nárůst riskantního jednání poté, co byla přijata nová bezpečnostní opatření, se nevyhýbá dokonce ani sportu. V jedné studii se například ukázalo, že rekreační sjezdoví lyžaři používající ochrannou přilbu jezdí riskantněji. Přilba je sice při pádech chrání, ale i tak utrpí zranění častěji než lyžaři, kteří jezdí na sjezdovkách bez přilby.

V roce 2004 se nabídla vědcům studujícím Peltzmanův efekt příležitost k zajímavému experimentu při výluce severoamerické profesionální hokejové soutěže NHL. Hráči NHL nemusí mít na přilbách ochranný štít, který je naopak povinný v nižších severoamerických soutěžích nebo v evropských hokejových ligách. Při výluce odešla řada profesionálů z NHL do soutěží, kde museli hrát s ochranným štítem. Vědci sledovali chování hráčů, pro které se v tomto ohledu nic nezměnilo, protože používali štít i v NHL, a porovnávali je s chováním hokejistů, kteří byli na nových působištích k používání štítu donuceni. Hráči donucení k nošení přilby s ochranným štítem se cítili bezpečněji, hráli bezohledněji a sbírali během zápasů více trestných minut za fauly.

Podobné důsledky přinesly snahy o zvýšení bezpečnosti automobilových závodů NASCAR. V únoru roku 2001 přišel při havárii v závodě Daytona 500 o život pilot Dale Earnhardt. Sedminásobný vítěz NASCAR Cup Series zemřel na těžká poranění hlavy a krku. Od roku 2002 proto museli jezdci používat systém HANS, chránící při havárii hlavu a krk. A samozřejmě: vážných zranění jezdců ubylo, ale závodilo se o to agresivněji. Dokazuje to výrazný nárůst nákladů na opravy nebo výměnu poškozených závodních vozů. Týmům i organizátorům se to však vyplácelo, protože s nárůstem kolizí stoupla divácká atraktivita závodů a zvýšily se tržby.

V případě koronavirové pandemie hrozí zvýšené riziko nákazy při delším pobytu na místech, kde dochází k těsnému kontaktu s větším počtem lidí. Zvláště riskantní je zdržování se na takových místech pro seniory a lidi s chronickými onemocněními. Horenstein a Grabiszewski upozorňují, že když se lidé z rizikových skupin vybaví rouškou a dezinfekčními prostředky, může to v nich vzbudit falešný pocit bezpečí. Přestanou se nebezpečným místům vyhýbat a riziko nákazy u nich poroste. Stejně tak se může nárůst pocitu bezpečí projevit ledabylejším mytím rukou nebo menší ostražitostí při kontaktech s nakaženým lidmi.

„V tom nejhorším scénáři pak riziko nákazy s přijatými bezpečnostními opatřeními neklesá, ale narůstá,“ konstatují oba ekonomové.

Horenstein a Grabiszewski nezpochybňují význam prevence při boji s novým koronavirem, ale upozorňují na reálné riziko, že přehnaná důvěra v preventivní opatření může mít za následek nárůst počtu nakažených a zvýšení počtů obětí na životech.

Autor, profesor České zemědělské univerzity, pracuje ve Výzkumném ústavu živočišné výroby v Praze, biolog

LN, 16.5.2020