Většina lidí se považuje za nadprůměrné. Není to možné, ale rádi tomu věříme. K čemu je tento zhusta ničím nepodložený optimismus dobrý?

Na dotaz, jací jsme vědci, řidiči, sportovci, manželé, milenci, rodiče, děti, politici, voliči, novináři, čtenáři, šéfové nebo zaměstnanci, odpovídáme většinou, že patříme k těm nadprůměrným. Hodně z nás se mýlí, ale nemůžeme za to.

Spousta lidských vlastností má tak zvané normální rozdělení, jež lze znázornit dobře známou zvonovitou Gaussovou křivkou. Nejsme jen malí a velcí, tlustí a tencí. Nabýváme nejrůznějších výšek a hmotností. V populaci s normálním rozdělením je nejvíce lidí průměrných. Méně se vyskytuje těch lehce podprůměrných či nadprůměrných a ještě méně silně podprůměrných a nadprůměrných. Extrémně nadprůměrné i podprůměrné aby v poledne s lucernou pohledal. Náš náhled na svět však tuhle pravdu okázale ignoruje. Průzkum mezi milionem středoškoláků odhalil, že se 70% z nich považuje za nadprůměrné. Mezi jejich učiteli si připadalo nadprůměrně plných 90%. Stejně dopadly další obdobné průzkumy.

Většina lidí si myslí, že jsou nadprůměrní. Z ryze statistického hlediska je však nemožné, aby u vlastností podléhajících normálnímu rozdělení bylo nadprůměrných více než polovina. Pokud si to společnost myslí, žije v iluzi. V iluzi nadprůměrnosti. Psychologové došli k závěru, že život v iluzi nadprůměrnosti je normální. Pocitem nadprůměrnosti prý netrpí jen lidé postižení duševními depresemi. Ti se vidí celkem reálně. Je otázka, zda bylo dříve "vejce" depresí a následně se z něj vyklubala "slepice" reálného náhledu na vlastní kvality, anebo zda tomu není obráceně – tedy zda reálné vnímání vlastních kvalit neuvrhává člověka do duševní deprese. Zatímco z reálného depresivního pohledu na svět se léčíme, opačné optimistické úchylky považujeme za duševní chorobu jen v těch nejextrémnějších projevech samolibosti a velikášství. Jejich nositele označujeme za narcisisty a megalomany.

Iluze nadprůměrnosti je společenská norma a to nás staví před otázku, jestli náhodou tenhle deformovaný náhled není k něčemu dobrý. Nejde o výsledek darwinistického přírodního výběru, jenž upřednostňuje lidi, kteří o sobě mají vysoké mínění? Podle studie Dominica Johnsona a Jamese Fowlera publikované vědeckým týdeníkem Nature je evoluční výhoda nadměrného sebevědomí naprosto zřejmá. Aspoň jim to tak vyšlo v počítačové modelaci.

Představme si, že o něco opravdu hodně stojíme. A nejsme sami. Bohužel, neusilujeme o věc, kterou je možno rozdělit na půlku či více částí (např. o království). Dereme se o věc nedělitelnou (např. princeznu) a je nám jasné, že někdo získá všechno a jiný utře nos. Kdo bude kdo, se určí v nějakém druhu zápolení. Může jít o zápolení myšlenkové. To když třeba intelektuálně zaměřená princezna dává nápadníkům záludné hádankové kvízy. Některé princezny jsou však zjevně vyznavačkami akčnější podívané, a tak nejednou dojde i na zápolení fyzické a riskantní, třeba na utínání hlav devítihlavé sani. Někdy se mohou zájemci o nedělitelný statek střetnout "muž proti muži". Například uchazeč o princezninu ruku vystupující jako němý zahradník Bajaja se inkognito zúčastnil jak podřezávání krků devítihlavé saně, tak i rytířského turnaje s ostatními kokurenty. Z dětství si všichni pamatujeme, že to bylo i v babiččině ústním podání "o nervy".

Johnson a Fowler jsou přesvědčeni, že když člověk trpí iluzí nadprůměrnosti, nemá v takových střetech lepší šanci na vítězství, ale přesto má vyšší šanci na to, že shrábne výhru. Pokud by docházelo vždy k přímému střetu, vítězil by silnější nebo schopnější (popřípadě všehoschopnější) a iluze nadprůměrnosti by nám byla na překážku. Hnala by nás do soubojů, kde nemůžeme vyhrát, ale zato nám hrozí újma. Jenže ono vždycky nedojde na přímý střet. Soupeři nejednou poměří své (často jen zdánlivé) přednosti a slabiny. Porovnají své síly jen virtuálně a jeden bez boje vyklidí pole. Vítěz bere vše, aniž by zasadil či utrpěl jediný úder. Poražený odchází bez výhry, ale také bez úhony. V téhle situaci je výhodné blafovat, tvářit se, že máme vody po kolena a ramena přes celá záda. Roste šance, že nám to soupeři spolknou a vyklidí nám cestu bez boje. Kdyby si Bajaja nehrál na natvrdlého zahradníka, ale řádně zamachroval, možná by saň stáhla ocas mezi nohy, roztáhla křídla a letěla někam, kde se jí postaví méně zdatný borec. A možná by si cizí princové rovnou sbalili vaky a kodrcali by se zpátky domů, jen aby se nemuseli okázalému borci postavit v rytířském turnaji. Johnson a Fowler jsou přesvědčeni, že díky těmto výhodám se iluze nadprůměrnosti rozšířila lidskou společností rychleji a důkladněji než prasečí chřipka.

Johnson-Fowlerův model má jednu slabinu. Předpokládá, že rizika provázející porážku jsou zanedbatelná ve srovnání se zisky dosažitelnými blafováním. Ale tak tomu vždycky není. Často jsou rizika prohry více než citelná a pak se lidé chovají trochu jinak. Lze si to dokumentovat pohádkou o šíleně smutné princezně. Dokud byla za rozesmání princezny odměnou samotná rozveselená princezna a nádavkem půlka království, stáli zájemci v dlouhé frontě. Jakmile král doplnil podmínky o hrdelní trest pro toho, kdo při rozveselení jeho dcerky neuspěje, zájem o soutěž silně opadl. V podobných situacích se zdá evolučně výhodnější iluze podprůměrnosti. Slouží jako pojistka proti vstupu do ztřeštěných podniků, v kterých se dá ztratit mnohem více než získat. Proč však kolem sebe nepozorujeme epidemii komplexu méněcennosti?

Příkladů o převaze lidí s iluzí nadprůměrnosti najdeme plno. Mnoho lidí si vezme půjčku, kterou evidentně nemají šanci zdárně splatit a nahání je pak v lepším případě exekutor v horším případě neurvalí vymáhači dluhů. Není to otázka podprůměrného intelektu, protože podobně riskantní fianční operace podstupují i velmi inteligentní bankéři a všemi mastmi mazaní státníci. I solidní peněžní ústavy a státy si půjčují více než je zdrávo a mají pak fatální problémy i s pouhým splácením úroků. Rostou počty hazardérů na silnicích a vyznavačů dalších adrenalinových zábav. Neubývá zajatců nikotinu, etanolu či vysokokalorické bašty, které ani bezprostřední hrozby smrtelných rizik v podobě rentgenu plic nebo hodnot krevního tlaku nevyléčí z iluze, že se dožijí nadprůměrného věku. Projevy iluze nadprůměrnosti najdeme na každém rohu. Projevy iluze podprůměrnosti se zdají neuvěřitelně vzácné.

Nabízí se vysvětlení, že situací, kdy člověk může dopadnout opravdu zle, je mnohem méně než situací, kdy může dopadnout dobře. Rádi říkáme, že pokud nejde o život, nejde o nic. Jenže my se chováme bezstarostně, i když jsou ve hře naše životy. Nabízí se vysvětlení, že ani svou světskou existenci podvědomě nemáme zase za takové terno, abychom její ztrátu vnímali jako dostatečně silnou hrozbu. To je hodně depresivní náhled na věc a od něj je jen kousek do ještě hlubší depky. To když si vzpomeneme, že podle psychologů vidíme v depresích svět kolem nás a sami sebe bez příkras a iluzí.

Z téhle nepříjemné situace se nabízí jedno celkem jednoduché východisko. Pojďme se dohodnout, že Johnson-Fowlerova teorie je nesmysl. Můžeme si na to troufnout. Nejsme přeci žádní blbci. Pojďme si říct: "Víme co je správné! Větší půlka z nás má nadprůměrné IQ!" Je to sice nesmysl, ale tak dobře se to říká, čte i poslouchá. Jen si musíme dát pozor, abychom tímhle přehnaným optimismem, který nám dovoluje zavírat oči před reálnými problémy, nedali Johsonovi a Fowlerovi do ruky další trumf.

Převzato z blogu JaroslavPetr.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora