19.3.2024 | Svátek má Josef


VĚDA: Dračí muž a záhadní lidé z Levanty

20.7.2021

Už beztak dost spletitou evoluční historii rodu Homo sapiens ještě více zkomplikovaly nálezy ostatků pravěkých lidí z Izraele a Číny. Zároveň však oba objevy otevírají cestu k vyřešení dvou velkých záhad naší dávné minulosti.

Kořením paleoantropologie jsou nové nálezy a nová datování starších nálezů, v poslední době míchají představami o evoluci člověka také analýzy dědičné informace izolované z ostatků pravěkých lidí. U nových objevů hlášených z Izraele a Číny zatím výsledky analýz DNA chybějí, ale evoluční historii lidstva dokázaly i tak notně zkomplikovat. Okolnosti obou nálezů se liší jako den a noc. Zatímco objev ostatků pravěkého člověka v izraelské lokalitě Nešer Ramla je výsledkem systematické práce špičkových vědeckých týmů, příběh čínského „dračího člověka“ jako kdyby vypadl z šestákového dobrodružného románu.

Čínští vědci popsali ve vědeckém časopise Innovation pozoruhodnou lidskou lebku, jejíž stáří určili na zhruba 150 tisíc let. Do rukou se jim dostala v roce 2018, přestože z nánosů řeky Sungari měla být vyzvednuta už v roce 1933, kdy ji v Charbinu na severovýchodě Číny údajně objevil chlapec na stavbě nového mostu. V té době bylo město obsazeno Japonci, a tak nálezce ukryl lebku před okupanty do opuštěné studny. Skrýš udržel v tajnosti po zbytek života a teprve na smrtelné posteli ji prozradil vnukům. Ti lebku neprodleně vyzvedli a předali výzkumníkům. Okolnosti vlastního nálezu i jeho přesné místo tak halí tajemství. A tým vedený Si-ťün Nimem z Čínské akademie věd došel na základě zevrubného průzkumu lebky k závěru, že patřila dosud neznámému druhu člověka. Čínští antropologové mu dali vědecké jméno Homo longi, které lze přeložit jako „dračí člověk“. Jméno odkazuje na oblast údajného nálezu označovanou jako Dračí řeka.

Izraelští vědci pod vedením Israele Hershkovitze z univerzity v Tel Avivu a Yossiho Zaidnera z Hebrejské univerzity v Jeruzalémě zase začali s průzkumem lokality Nešer Ramla zcela plánovitě, protože území mělo padnout za oběť těžbě vápence pro výrobu cementu. Nejprve narazili na velké množství kostí pravěkých zvířat, potom na kamenné nástroje a nakonec na úlomek lidské mozkovny a spodní čelisti. Datování nejmodernějšími metodami určilo stáří člověka z Nešer Ramla na 120 až 140 tisíc let. Izraelský objev publikovali jeho autoři v časopise Science.

Spletitý strom lidské evoluce

Doby, kdy byla evoluce Homo sapiens chápána jako jednoduchý přímočarý proces, jsou nenávratně pryč. Nové nálezy z Číny a Izraele zamotaly její komplikovaný průběh ještě víc. Mezi vědci panuje shoda v tom, že se člověk vyvinul v Africe a odtud podnikal opakované migrace do Evropy a Asie. Jako první zřejmě opustil Afriku před dvěma miliony roků Homo erectus. Náš přímý předek Homo sapiens se pak objevil v Africe zhruba před 300 000 lety a do Evropy a Asie pronikl natrvalo před 60 000 lety. Narazil tam na potomky evolučně starších druhů lidí, kteří Afriku opustili dřív a nové euroasijské domovině se už stihli dokonale přizpůsobit.

V Evropě se afričtí Homo sapiens potkali s neandertálci. Že jejich střet neprobíhal ryze konfrontačně, svědčí skutečnost, že lidé Homo sapiens plodili s neandertálci děti: jasným důkazem této mezidruhové mesaliance jsou tři procenta neandertálské DNA v naší dědičné informaci. V Asii se Homo sapiens střetl se záhadným pravěkým člověkem, pro nějž mají vědci zatím jen pracovní označení denisovan. V Denisově jeskyni na sibiřském Altaji z něj vědci nalezli pouze úlomek z kosti prstu a několik zubů. Vědci se domnívali, že mají v rukou ostatky neandertálce, ale v roce 2010 analýzy DNA odhalily, že kůstka a zuby nepatřily ani pravěkému Homo sapiens, ani neandertálci, ale dalšímu druhu pravěkých lidí.

O vzhledu denisovanů nevíme zatím zhola nic. Můžeme si však být jistí, že i oni plodili s dalšími druhy lidí potomstvo. V Denisově jeskyni zřejmě žili společně s pravěkými Homo sapiens a s neandertálci. Vědci tu našli 90 000 let starou kostru třináctiletého děvčete, v níž analýza DNA odhalila potomka neandertálské matky a denisovanského otce. O vztazích lidí Homo sapiens s denisovany výmluvně vypovídá fakt, že některá asijská etnika mají ve svých genomech kolem pěti procent denisovanské dědičné informace.

Když nyní lebku z čínského Charbinu vědci porovnali s bezmála stovkou lebek pravěkých lidí nalezených na různých místech Asie, došli k závěru, že člověk Homo longi představuje zástupce samostatné evoluční větve, která měla k Homo sapiens podstatně blíže než neandrtálci. „Evoluční linie, v níž je zahrnut i člověk Homo longi, je ve skutečnosti sesterskou linií lidí Homo sapiens,“ vysvětluje Si-ťün Ni.

Řada expertů ale není interpretací čínských kolegů zrovna nadšena a zařazení „dračího člověka“ do samostatné evoluční linie považují přinejmenším za unáhlené. Ke kritikům se řadí i Jean-Jacques Hublin z lipského Ústavu Maxe Plancka pro vývojovou antropologii, jenž v roce 2019 stál v čele týmu studujícího 160 000 roků starou lidskou čelist nalezenou v tibetské jeskyni Baishiya. Na základě analýz kostních proteinů Hublin a spol. přisoudili baishiyskou čelist záhadným denisovanům. Hublin je přesvědčen, že stejný je i původ lebky z Charbinu. „Je to nádherná lebka. Domnívám se, že je to ta nejlepší denisovanská lebka, jaká se nám doposud dostala do rukou,“ řekl Hublin v rozhovoru pro časopis Science.

„Myslím, že je to pravděpodobně denisovan,“ přitakává mu v komentáři pro Science i věhlasný britský paleoantropolog Chris Stringer z londýnského Přírodovědného muzea, který na popisu „dračího člověka“ s Číňany spolupracoval. S dalšími experty se Stringer shoduje v tom, že tuto otázku definitivně zodpoví teprve analýzy DNA.

Analýzy DNA zatím nejsou k dispozici ani pro ostatky člověka z Nešer Ramla, a tak i v jejich interpretaci může ještě dojít k zajímavým zvratům. Celkově jsou ale závěry izraelských vědců přijímány vědeckou veřejností mnohem vstřícněji než studie jejich čínských kolegů. Vyplývá z nich, že když před 200 000 lety pronikli pravěcí lidé Homo sapiens do oblasti Levanty, potkali se tu s evolučně starším druhem člověka, který odešel z Afriky před více než 400 000 roky.

Lidé z Nešer Ramla sdíleli anatomické rysy jak s neandertálci, tak i s ještě staršími vývojovými liniemi člověka. Zároveň se tělesnou stavbou odlišovali od lidí Homo sapiens. Neměli například výraznou bradu, která je pro nás a naše přímé předky typická. Lidé z Nešer Ramla tak zřejmě patřili k populaci, z které se vyvinuli evropští neandertálci a jejich asijské protějšky, např. denisované.

Kandidáti populace X

Do objevů z Nešer Ramla si jen málokdo dokázal představit, že by v Levantě mohli žít vedle sebe vývojově starší druh člověka a pravěký člověk Homo sapiens, archeologické nálezy ale dokazují, že oba druhy člověka nejen sdílely životní prostor, ale vzájemně se jeden druhého nestranily. O jejich intenzivních kontaktech svědčí skutečnost, že používaly zcela totožný typ kamenných nástrojů. Bez analýz DNA sice nejsme s to prokázat, zda a nakolik tyto kontakty přerostly v plození dětí, ale podle členky Hershkovitzova týmu Hily Mayové z univerzity v Tel Avivu by křížení obou populací vysvětlovalo jednu z velkých záhad evoluce člověka. Evropští neandertálci si nesli v dědičné informaci geny typické pro Homo sapiens už dlouho před příchodem lidí Homo sapiens do Evropy. Genetici to vysvětlovali existencí hypotetické „populace X“ podobné neandertálcům, jejíž příslušníci se před více než 200 000 lety zkřížili s Homo sapiens a ponechali si takto zplozené děti. Lidé z Nešer Ramla představují podle Mayové ideálního kandidáta na „populaci X“. Mohli se v Levantě křížit s pravěkými lidmi Homo sapiens a jejich geny zanést do Evropy v době, kdy se lidem Homo sapiens průnik na evropský kontinent nedařil.

Hershkovitz a Zaidner jsou přesvědčeni, že součástí „populace X“ byli i další pravěcí lidé, jejichž ostatky se v Levantě našly už dříve. Mohli by sem patřit lidé, kteří před 160 000 lety obývali izraelskou jeskyni Tabun, a stejně tak i lidé, kteří žili v jeskyni Zuttiyeh před 250 000 lety nebo v jeskyni Kesem před 400 000 lety. S velkou anatomickou různorodostí těchto pravěkých obyvatel Levanty si vědci dlouho nevěděli rady a často je strkali do nejrůznějších taxonomických „šuplíků“. Pestrost v anatomické stavbě však mohla být důsledkem vzájemného křížení různých druhů lidí, kteří se v tomto prostoru potkávali. Lidé z Nešer Ramla by pak byli posledními známými zástupci této různorodé populace. I to je důvod, proč se izraelští vědci zdráhají popsat člověka z Nešer Ramla jako nový lidský druh.

Mnoho společných genů

Oblast Levanty se nachází na pomyslné křižovatce mezi Afrikou, Evropou a Asií. a mohla proto působit jako tavicí kotlík, kam přicházeli lidé z různých populací, mísili se tam a později se odsud šířili do různých částí Starého světa. Malé skupiny těchto lidí migrovaly do Evropy, kde se vyvinuly v neandertálce, a také do Asie, kde daly vzniknout jiným evolučním liniím. Podle Israele Hershkovitze tak vrhají nálezy z Nešer Ramla velmi vážné pochybnosti na obecně převládající představu o evropském původu neandertálců.

„Většina vědců věří, že neandertálci jsou výsledkem ,evropské story‘, ve které byly malé skupiny neandertálců nuceny migrovat na jih, aby unikly šířícím se ledovcům, přičemž některé došly před 70 000 lety až na území Izraele. Fosilie z Nešer Ramla však dokládají, že předkové evropských neandertálců žili v Levantě již před 400 000 lety a opakovaně odtud migrovali jak na západ do Evropy, tak i na východ do Asie. Naše objevy ukazují, že slavní neandertálci ze západní Evropy jsou jen zbytky mnohem větší populace, která žila v Levantě,“ říká Israel Hershkovitz.

Představa, že jsme s to ukázat prstem na své přímé předky, a dokonce se tak odlišit od lidí, kteří s námi tyto předky nesdílejí, se ve světle moderní vědy ukazuje jako naivní a nereálná. V žilách nám koluje krev mnoha různých předků, kteří proměnili evoluční strom lidstva v neproniknutelnou spleť vzájemně propojených vývojových kořenů a větví. Ať už obýváme kterýkoli kout světa, mluvíme jakýmkoli jazykem a vyrůstáme v jakékoli kultuře, platí pro nás pro všechny jediné: toho, co máme všichni společné, je mnohem více než toho, čím se od sebe lišíme.

Autor je biolog

LN, 17.7.2021