Největší hvězdy současného profipelotonu - Alberto Contador a Andy Schleck – si to v rozhodující etapě letošní Tour de France rozdali ve stoupání na pověstný pyrenejský vrchol Tourmalet „muž proti muži“. Do cíle chybělo ještě deset kilometrů vražedného stoupání, když Schleck zrychlil tak, že mu ze všech favoritů stačil už jen Contador. Tihle dva hubení chlapíci pak upalovali tempem, které možná bralo dech televizním divákům či špalírům fanoušků povykujících podél horské silnice, ale rozhodně ne oběma hlavním aktérům. Každý z cyklistů zkusil svému soupeři nastoupit, když ďábelské tempo ještě prudce zrychlil. Marně. Schleck nedokázal setřást Contadora a ani ten nedokázal získat na protivníka sebemenší náskok. Cílem projeli oba cyklisté téměř bok po boku.

Nejen fanoušky cyklistiky při podobných příležitostech zákonitě napadá: „Je tohle vůbec možné? Kde jsou hranice lidských možností? Neskrývá se za úžasnými výkony dobře utajený doping?“

Sportovní fyziologové mají v odpovědi jasno. Za „normální“ považují, když při velehorských stoupáních dosáhne cyklista na bicyklu výkonu kolem 380 wattů. Za hranici lidských možností považují hodnotu 410 wattů. To platilo až do devadesátých let, kdy cyklisté začali masově dopovat hormonem erytropoetinem. Po jeho užití se překotně množí červené krvinky, krev je s to přenášet více kyslíku a svaly se pak snáze vypořádají s enormní námahou. Pokusy na dobrovolnících prokázaly, že systematické užívání erytropoetinu zvyšuje výkon o 16 % a o více než polovinu prodlužuje dobu, po kterou je organismus schopen pracovat na vysoké obrátky. Za zvýšený výkon se platí zvýšeným rizikem vzniku kardiovaskulárních onemocnění a selhání srdce.

Dánský cyklista Bjarne Riis byl při svém vítězství na Tour de France v roce 1996 schopen dosáhnout v alpských kopcích průměrného výkonu 445 wattů. Po skončení závodní kariéry se přiznal, že mu k tomuto výkonu a k vítězství pomohl erytropoetin. Za hranici lidských možností se tedy dostal zakázaným způsobem. Nebyl zřejmě sám. Od roku 1994 byl průměrný výkon nad 410 wattů každoročně naměřen zhruba šestici účastníků Tour de France. Jeden z cyklistů podával během stoupání v horách výkon 480 wattů a ten udržel neuvěřitelných 30 minut.

Další fyziologický ukazatel fyzického výkonu je spotřeba kyslíku na kilogram tělesné hmotnosti za minutu. Nejvyšší hodnoty spotřeby kyslíku byly naměřeny běžeckým lyžařům a veslařům. Jedno kilo jejich těla zhltne při špičkovém výkonu za minutu kolem 90 mililitrů kyslíku. Profesionální cyklisté takových hodnot za normálních okolností nedosahují. Je to dáno jejich subtilnější postavou a menším objemem svalů. Obvykle spotřebuje tělo cyklisty při špičkovém výkonu do 85 ml kyslíku na 1 kg tělesné hmotnosti. Tato hodnota je mnoha fyziology opět považována za hranici lidských množnosti v profesionální cyklistice. I ta je však překračována. Při stoupání pověstnými serpentinami alpského střediska Alpe d´Huez hltá tělo některých cyklistů kyslík tempem, jakého nedosahují ani veslaři v maximálním zápřahu. Spotřebovává více než 90 ml kyslíku na 1 kg tělesné hmotnosti za minutu. V roce 2004 vyjel do cíle v Alpe d´Huez nejrychleji pozdější vítěz tohoto ročníku Tour de France Lance Armstrong. Fyziologové spočítali, že jeho tělo „bralo“ každou minutu až 97 ml kyslíku na kilogram tělesné hmotnosti.

Překračování hranic lidských možností, které započalo v 90. letech minulého století, ustalo na přelomu tisíciletí, když byly zavedeny spolehlivé dopingové testy na erytropoetin. To naznačuje, že mnoho nadlidských výkonů z dřívějších dob mělo krajně „nečisté“ pozadí. Poté se však trend překonávání hranic lidských možností obnovil a dnes jsme opět svědky výkonů, jež jsou z čistě fyziologického hlediska nemožné. Je ve hře zase doping? Většina z těch, kteří tyto výkony podávají, prochází bez problémů všemi antidopingovými testy. Například zmíněný Lance Armstrong byl testován za svou dlouhou a úspěšnou kariéru více než 300krát. Navzdory veškeré šuškandě i otevřeným nařčením neměl nikdy pozitivní dopingový nález.

Nelze vyloučit, že někteří sportovci používají k dopingu prostředky, na které jsou současné laboratorní testy krátké. Může to být tzv. genetický doping, kterým jsou posíleny funkce některých genů v buňkách sportovcova organismu.V poslední době proto pomáhá bdít nad dopingovou čistotou některých sportovních odvětví tzv. biologický pas. Jde o záznam vybraných fyziologických hodnot, například množství hemoglobinu v krvi, počtu krvinek apod. Pokud jsou hodnoty v biologickém pasu nevyrovnané a vymykají se přirozeným hodnotám, může být sportovec vyloučen ze soutěží, i když v jeho těle nebyla prokázána přítomnost zakázaných látek. Abnormální hodnoty v biologickém pasu jsou brány jako důkaz, že s organismem sportovce někdo „nedovoleně manipuloval“.

V současnosti zaznívají volání, aby se do biologického pasu zanášely i hodnoty výkonu a spotřeby kyslíku. Nenormální hodnoty by pak byly minimálně podnětem pro důkladnější prověrku sportovce. Prostě by si na něj dopingoví komisaři „posvítili“. Mluví se i o diskvalifikaci za překročení hranic lidských možností. V některých zemích je doping trestným činem a viník usvědčený z překonání hranic lidských možností by se tak mohl ocitnout před soudem.

Trestů za překonávání hranic lidských možností se v dohledné době zcela určitě nedočkáme. Rozhodnout, že ten, kdo podává nadlidský výkon, zákonitě švindluje, není tak jednoduché, jak to na první pohled vypadá. Vrcholový sport neprovozují průměrní lidé, ale abnormálně disponovaní jedinci. O fungování výjimečného, dokonale trénovaného lidského organismu víme jen málo. Navíc je lidské tělo za extrémních okolností schopno výkonů, které bez příslušné motivace člověk nezopakuje. Je znám například případ řidiče kamionu, který po havárii nadzvedl převrácené osobní auto, aby z pod něj mohla být vyproštěna těžce zraněná oběť nehody. V této situaci šlo o vteřiny. Nebylo možné čekat na jeřáb. Zraněný by bez rychlé pomoci lékařů zemřel. Když řidič později zkoušel výkon zopakovat, nehnul s autem ani o milimetr. Tajemství nadlidských výkonů ve sportu nemusí být záležitost ryze tělesná, ale do značné míry i psychická. A to už se měří hodně špatně.

Druhým důvodem, proč nebude překonávání lidských možností trestné, je fakt, že právě balanc za hranicemi možností se nám na sportu, včetně silniční cyklistiky a Tour de France, libí nejvíc. Kdyby sportovci, jako je Schleck nebo Contador, nepodávali nadlidské výkony, koukalo by se na přímý přenos v televizi jen pár nadšenců. Velký byznys jménem proficyklistika by zbankrotoval. Podobně je tomu i v jiných sportovních disciplínách.

Nadlidské výkony nebudou trestné a asi je to dobře. Pokud bychom tresty za překročení hranic lidských možností vzali do důsledků, museli bychom například doživotně diskvalifikovat Usaina Bolta v okamžiku, kdy zaběhl „nadlidský“ světový rekord v běhu na 100 metrů nebo každého horolezce, který vyleze na vrcholek osmitisícové hory bez kyslíkového přístroje.

Převzato z blogu JaroslavPetr.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora