Od školních let slýcháme a učíme se, že pralesy, lesy a vlastně všechna zeleň tvoří plíce Země, že pohlcují oxid uhličitý vydýchaný živočichy a navrací do ovzduší kyslík. Myslím, že toto tvrzení není zcela pravdivé.

Podíváme-li se na jednotlivou rostoucí rostlinu, pak výše uvedené tvrzení je pravdivé, dokud rostlina roste. Jenže žádná není nesmrtelná a v okamžiku , kdy odumře, se začne velmi rychle rozkladnými procesy vracet do ovzduší všechen CO2, který během svého života naakumulovala. Představíme-li si celou biomasu Země – mikroorganismy, rostliny, houby a živočichy ve stacionárním stavu, pak je zcela samozřejmé, že CO2 zelenými rostlinami v jistém časovém intervalu pohlcený je opět rozkladnými procesy do atmosféry vrácen. Dá se tedy říci, že veškeré procesy v aerobní sféře Země (včetně lesů a pralesů) jsou CO2 neutrální. Co pohltí, to se vrátí.

Ukládání uhlíku

Jako oxid uhličitý nakonec skončí všechny uhlíkaté sloučeniny, které se dostanou do aerobní sféry planety, ať už přirozenou cestou, nebo s pomocí člověka, tedy i uhlovodíky včetně methanu. Vzhledem k tomu, že CO2 v atmosféře přibývá mnohem méně, než by odpovídalo průmyslové produkci, musí i dnes fungovat procesy, které jej z atmosféry vážou a ukládají. Tyto procesy mohou být dvojího typu:

1. Organické:

K těmto by mohlo patřit ukládání CO2 do rašeliny na pevnině, nebo do odumřelého planktonu klesajícího na oceánské dno.

Zatím co přírůstek rašeliny na pevnině v přítomnosti člověka nemá šanci (spíše je záporný), pak biologický materiál klesající na oceánská dna zde rozkladem může vytvářet methan, který v dostatečné hloubce (a tím i tlaku a dostatečně nízké teplotě) může vytvářet hydráty methanu, které mohou být dlouhodobě stabilní. V této době na něj dostávají zálusk těžaři všech zemí a tak takto uložený methan představuje jistou časovanou bombu – ať už bude těžen, či nikoliv.

2. Anorganické:

Po rozpuštění oxidu uhličitého ve vodě skončí prakticky všechen v oceánech jako hydrogenuhličitany vápníku a hořčíku. Ve svrchní zemské kůře těžko najdeme alkalické oxidy schopné vázat oxid uhličitý na normální uhličitany, takže se nabízí právě jen ta forma hydrogenuhličitanová. Ta je ovšem v povrchových vrstvách oceánů ještě méně stabilní, než hlubokomořské hydráty methanu. Se zvyšující se teplotou vody dochází k jejich zpětnému rozkladu na normální uhličitan a oxid uhličitý. Při jeho uvolnění do atmosféry by to mohlo znamenat kladnou zpětnou vazbu se všemi negativními důsledky. Tedy i anorganické vázání oxidu uhličitého je nestabilní a představuje rovněž časovanou bombu.

Závěrem

Je možné konstatovat, že na planetě v přítomnosti člověka neexistuje žádný stabilní mechanismus odstranění jednou do atmosféry uvolněného uhlíku v podobě oxidu uhličitého. Nepomohou k tomu ani lesy, ani pralesy, ani ředkvičky na naší zahrádce. Co se jednou z fosilních zásob spálí, to už pod zem nikdo nedostane pokud na ní bude člověk přítomen. Lidstvo by si mělo tuto skutečnost uvědomit zvláště tehdy, kdy jde o spalování fosilních paliv ve velkém pro výrobu energie. Zde mu nepomohou ani energeticky na výrobu extrémně náročné a zcela nespolehlivé zdroje v čele s FV. Zdá se, že jedinou rozumnou a dlouhodobou alternativou je energie jádra. Ta by měla být páteřním zdrojem, to ostatní může být jen třešničkou na dortu.

Úvahu píši čistě od stolu, takže za připomínky budu vděčen.