Jen málokterý politik o sobě veřejně přiznává, že je narcista. Jsou však výjimky, někteří třeba i prezidenti to o sobě veřejně tvrdí právě proto, že jsou asi narcisté, řekl bych, markantní, narcisté větší než všichni ostatní. V případě, že tak významný politik činí, přiznává poměrně těžké onemocnění a zcela jistě je to problém. Ani ne tak pro něj, ale pro zemi, kde svou funkci vykonává. Samozřejmě objektivní stav a stanovení přesné diagnozy u této vážné poruchy osobnosti by měli konstatovat psychologové a lékaři psychiatři. A tak jen tak pro informaci, jak se říká „for info“.

Tzv. lehká míra narcismu je přirozená u všech lidí a také zdravá; pokud překročí únosnou mez, jedná se o poruchu osobnosti. Příčinou poruchy může být opakované selhání v dětství, kdy si poté jedinec vytvoří zidealizovanou představu o vlastním Já. Tito lidé jsou poté neschopni sebeironie.

Narcismus charakterizuje v běžné řeči člověka s přehnaným obdivem k sobě samému, s arogantním vystupováním a nedostatkem pochopení pro druhé, které chápe jen jako nástroje pro vlastní cíle. Jedná se o vážnou poruchu osobnosti. V krajních případech je někdy nutná i hospitalizace jedince.

V psychologii znamená strukturální poruchu osobnosti, při níž člověk přehnaně oceňuje sám sebe a stejné hodnocení vyžaduje i od svého okolí, které se snaží ovládat a využívat. Narcismus je velmi často spojen s duševními poruchami.

Lidé s narcistickou poruchou se chovají velmi zvláštně. Někteří se chovají jako perfektní, nejlepší a nepřekonatelní. Mají velké sebevědomí. Někteří se zase chovají velmi nejistě, cítí se, jakoby byli k ničemu a jako úplné nuly. Jedinci trpící touto poruchou jsou většinou nešťastní a nespokojení lidé, kteří pořádně nedokážou vnímat ani sami sebe. Mají sklony idealizovat nebo naopak devalvovat a ponižovat druhé lidi kolem sebe a v okolí. V poslední době se velmi spekuluje o tom, zda může být narcismus brán jako životní styl. Životní styl a psychická porucha se totiž navzájem nevylučují.

Rozeznáváme tzv. primární narcismus jako normální stádium dětského vývoje. Tento druh narcismu není klinická diagnóza, ale spíše výkladový pojem.

Sekundární narcismus je naproti tomu vážná porucha osobnosti, často způsobená vnitřními pochybnostmi o sobě, které pak pacient kompenzuje přehnaně sebevědomým a arogantním vystupováním, přehnanými nároky a touhou po veřejném úspěchu a moci.

Velký lékařský slovník definuje narcismus jako sebelásku. Narcistická porucha osobnosti se dle něj projevuje přehnanými představami jedince o vlastní důležitosti a privilegovanosti, a to i bez ohledu na skutečné výsledky jednání. Častým projevem je i arogantní chování a nedostatek empatie. Není to ale zamilovanost do sebe, to je špatné chápaní, ti lidé se spíše nenávidí a chtějí dosáhnout svého nedostižného ideálu, kterého se však nikdy nedočkají.

Lidé trpící narcistickou poruchou osobnosti se primárně snaží svému okolí dát najevo svou nadřazenost a myšlenou dokonalost. Daný jedinec věnuje sobě více pozornosti než světu a to pak má negativní dopad na jeho vztahy a život. K tomu využívají falešných citů či přetvářky. Hlavním tématem jejich hovorů jsou často oni sami a jejich údajně přínosné činnosti. Na kritiku reagují lhostejností nebo hněvem. Ve vztazích vyžadují bezmezný obdiv od partnera, o jeho city se však nestarají. Nemají dostatek empatie.

Americká příručka pro diagnózu duševních chorob DSM určuje narcismus devíti příznaky, přičemž skutečná porucha nastává, pokud je splněno aspoň pět z nich:

Přeceňuje vlastní důležitost, schopnosti a úspěchy a vyžaduje, aby je tak hodnotili i ostatní.

Ve fantazii se zabývá nekonečnými vlastními úspěchy, mocí, krásou a podobně.

Je přesvědčen o vlastní výjimečnosti a jedinečnosti, takže jen výjimeční lidé ho mohou pochopit a jen s takovými se může stýkat.

Vyžaduje nepřiměřený obdiv ostatních.

Nárokuje si výjimečné zacházení nebo automatické plnění svých přání a představ.

Využívá druhých jen k dosahování vlastních cílů.

Není schopen rozeznat potřeby a city druhých.

Často závidí a bývá přesvědčen, že druzí závidí jemu.

Chová se arogantně a přezíravě.

Bezohlednost a myšlenky, že si jedinec vystačí sám, jsou typickými znaky pro takto nemocné lidi. Jedinec si vytvoří obranu proti světu a nedokáže si připustit, že ho muže mít třeba někdo rád nebo milovat.

Léčbou může být psychoterapie. Terapeut pacientovi ukazuje iluze, které si o sobě vytvořil, a postupně mu buduje odolnost ke kritice a učí ho sebeironii. Navíc narcisové zcela jen ve výjimečných případech vyhledávají lékaře. Málokdy přesvědčíte člověka, že celý jeho život a dětství se ubíral špatným směrem. Pokud by však narcista chtěl opravdu radikálně změnit svoje chování a svoji osobnost, mohlo by to mít naopak i negativní dopad, mnohem závažnější, a to v podobě vzniku dalších, více závažných psychických poruch.

Narcismus u veřejně činných lidí, jeho příčiny a projevy nejsou tedy jenom kombinace obrovského sebehodnocení, obrovské, většinou nenaplněné snahy o vliv na vše podstatné, včetně značné dávky nezdvořilosti. Souvislosti jsou mnohem širší. U politiků a prezidentů obzvláště a podívaná je to potom dosti tragikomická nebo spíše jen tragická a země většinou trpí celé jejich volební období.