Nehoda ruské rakety je součástí tradiční přetahované mezi jadernými velmocemi

Z mlhoviny nejasných, nepotvrzených zpráv se noří obrys jednoho faktu. Rusové zkoušeli na pobřeží Bílého moře létající objekt, pravděpodobně zbraň. Pokus se nezdařil, došlo k výbuchu a v souvislosti s ním silně stoupla radiace. Při neštěstí zahynulo pět lidí, přiznávají oficiální místa. Paradoxně by to bylo potvrzení toho, že prezident Vladimir Putin loni v březnu v projevu o stavu země nemluvil do větru, když oznámil, že armáda má k dispozici nový typ balistické rakety na jaderný pohon „s neomezeným doletem a nepředvídatelnou dráhou“.

Už toto spojení naznačuje značné zmatení. Raketa je balistická proto, že se pohybuje po balistické, tudíž předvídatelné, vypočítatelné dráze. Anoncovaný Burevestnik by tedy s největší pravděpodobností měla být raketa s plochou, správněji s nízkou dráhou letu. Tedy mnohonásobně modernizovaná nacistická V-1. Z mlhoviny lezou fakta pomalu a úplně nevylezou nikdy. Jestli jsou Rusové v něčem mistry, tak v mlžení. Nicméně z nehody samé můžeme se vydat po dvou směrech přemýšlení.

Dvojí metr na jádro

Jaderný věk začal v roce 1942 spuštěním Fermiho prvního pokusného reaktoru na univerzitě v Chicagu. Jadernou energii předvedl světu nálet na Hirošimu, do sítě byla atomová elektrárna poprvé připojena v roce 1954 v sovětském Obninsku. Vývoj pak šel cestou civilní a vojenskou. Z té civilní se stalo politikum, které nabývá mimořádně groteskních poloh právě v současnosti: usilujeme o čistotu ovzduší a souběžně se vede masivní kampaň proti jaderné energetice, která je k životnímu prostředí nejšetrnější. Úplně stranou zájmu veřejnosti postupuje linie vojenská. Jaderné ponorky i letadlové lodi brázdí oceány. Občas čteme, jak Rusové likvidují vyřazené ponorkové reaktory prostě tím, že je hodí do moře. To jaksi nikoho nezajímá. Záhy nám budou reaktory létat nad hlavami. Nad všemi hlavami, i těmi rozpálenými, protestujícími před vraty jaderných elektráren, nejlépe střežených a ekologicky neutrálních výrobních závodů, jimiž lidé dnes disponují.

Nehoda ruské – pravděpodobně atomové – rakety vzbudila zájem. Kdyby šlo o nehodu atomové elektrárny, vyvolala by hysterii. Tuto tezi lze snadno dokumentovat – Němci přikročili ke své energetické sebevraždě následně poté, kdy vlna tsunami zaplavila japonskou Fukušimu.

Nehoda připomněla, že se pracuje na atomovém pohonu pro vojenství a samozřejmě i pro kosmonautiku. To je druhý okruh úvah z nehody plynoucích. Naše technická civilizace je otrok chemických procesů. Koneckonců i hoření fosilních paliv je chemický proces. Takzvané obnovitelné zdroje energie mohou fungovat jen prostřednictvím akumulátorů a to zase jsou chemické agregáty. Energeticky nejnáročnější lidské podnikání je kosmonautika. Vývoj samozřejmě pokračuje, v poslední době hospodárnost vzrostla používáním běžného kerosinu v motorech Merlin v projektu Falcon, společnost SpaceX ale pracuje na ještě hospodárnějším motoru Raptor poháněném metanem. Pořád ale jde o hoření.

V příbězích sci-fi se samozřejmě s kosmickými tělesy na chemický pohon nesetkáte. Už od padesátých let bylo jasné, že budoucnost musí stát na fyzikálních motorech. Souběžně se dlouhodobě pracuje na různých konceptech. Jsou elektrotermální motory, kdy se elektricky vytváří přehřátá plazma a ta vykoná patřičný tah, pro dálkové lety se uvažuje o iontových motorech s minimálním tahem, avšak dlouhou výdrží. Čistě fyzikální je představa solárních plachet. Jde o skutečné kosmické plachetnice poháněné tlakem slunečního větru – princip byl prakticky prověřen Japonci, kteří v roce 2010 vyslali sondu takto poháněnou k Venuši. Konceptů je mnoho, až po zcela fantastickou vizi motoru na bázi uvolňování energie z antihmoty.

Atomové motory na scéně

Nicméně právě atomové motory jsou zjevně nejblíže k praktickému nasazení. Nehoda Burevestniku jistě neukončí vývoj projektu, v sázce je příliš mnoho. Tím spíš, že se v Americe intenzivně pokračuje na projektu NTP (Nuclear Thermal Propulsion) pod záštitou NASA. Můžeme se jen dohadovat, že někde v amerických „skunčích dírách“, jak se tajným laboratořím říkalo, vznikají podobné projekty.

Z tenat chemie se hned tak nevyhrabeme. Hysterie kolem jaderné energetiky nás bude ještě dlouho vázat na chemické akumulátory a tak to potrvá, pokud nedojde k nějakému technologickému průlomu. To by byla akumulace elektrické energie čistě fyzikálním způsobem, s velkou kapacitou a rychlým nabíjením. Pokud jde o kosmický průmysl, ani ten nijak zvlášť po principiálně novém druhu pohonu nehladoví. Ekonomicky pěkně šlape bez ohledu na enormní mrhání palivem převážně fosilního původu. Atomové raketové motory budou přinejmenším v nejbližší etapě sloužit jako ukázka síly.

Však také Vladimir Putin už loni nezralou novinku oznámil a propagandistický Sputnik hned rozeznal třes hrůzy na straně Západu. Ta hrůza se momentálně týká radioaktivního mraku táhnoucího z Ruska západním směrem. Ale to přejde a funkční Burevestnik předveden bude a zúčastní se tradiční a nekonečné přetahované, tentokrát se svým alter ego s pohonem NTP.

LN, 17.8.2019