SVĚT: Poslední raketoplán
My starší máme výhodu. Za našeho života raketoplán poprvé vzlétl i naposledy přistál.
Bylo nám o třicet méně, když to všechno začalo. Psal se 12. duben 1981. Výzkum vesmíru začal psát novou kapitolu. Jejím symbolem byla Columbia.
Gagarina znají všichni. Mnozí si hravě vzpomenou na prvního Pozemšťana, který vstoupil na povrch Měsíce. Neil Armstrong.
Uvízlo nám v paměti jméno velitele první mise raketoplánu?
Tady je: Rodák ze San Franciska, Kalifornie (*1930), John Watts Young. Jeden z nemnoha Američanů, kteří vstoupili na měsiční povrch. Jeho posledním kolegou v lunární kaskádě byl muž, který se narodil na druhé straně Ameriky. Bezmála o tři dekády mladší Christopher Ferguson (*1961 ve Filadelfii, Pennsylvánie).
Vnímal jsem první start raketoplánu jako triumf americké kosmonautiky. Bylo mi téměř pětadvacet, v Bílem domě krátce úřadoval Ronald Reagan a já sledoval první lety, a pak mnohé další, v příspěvcích newyorské redakce československého vysílání Svobodné Evropy.
Byl to pokaždé vzrušující zážitek; a já byl hrdý na to, že ač fyzicky na Východě, názorově patřím do Svobodného světa. Upřímně jsem se těšil z toho, že Columbia, historicky první raketoplán, vystartoval právě „za Reagana“.
Před chvíli jsem ho viděl na pár okamžiků v televizi – a uvědomil si, jak moc nám politik jeho formátu chybí.
Dnes, ve čtvrtek 21. 7. 2001, krátce před polednem středoevropského letního času, přistál na Floridě Atlantis, poslední raketoplán, který byl v této fázi „dobývání kosmu“ (vzhledem k velikosti vesmíru spíše poznávání malého prostoru na matičkou Zermí), v akci. Je nám z toho smutno. Asi oprávněně.
Ale: vzpomeňme na prosinec 1972, kdy na Měsíci přistáli zatím poslední lidé. Tím projekt Apollo skončil. I tehdy jsme byli smutní – nakonec ale nezbylo, než se s daným stavem věcí smířit.
Nejinak je tomu i nyní.
Vzpomínám na leden 1986. Tragický konec Challengeru. Hluboce mě to zasáhlo. Cítil jsem s astronauty, vnímal smutek Američanů. Posilou byla slova Ronalda Reagana. Prezident připomněl, že součástí procesu zkoumání a objevování jsou tragédie, jako je tato. „Budoucnost nepatří bázlivým, ale odvážným. Posádka Challengeru nás táhla do budoucnosti a my ji budeme následovat.“
Pak přišel 1. únor 2003. Columbia se vracela z mise, která měla kódové označení STS-107. Na palubě byl první izraelský astronaut. Excelentní pilot Ilan Ramon, který se v jednaosmdesátém zúčastnil úspěšné operace Opera, při níž byl zlikvidován irácký jaderný reaktor Osirak. Do vesmíru vzal kopii futuristické kresby Petra Ginze, pražského židovského teenagera, kterého němečtí nacionální socialisté zavraždili v koncentračním táboře. Ilan Ramon zahynul spolu s ostatními šesti kolegy při návratu Columbie.
Byl to černý den.
Poslal jsem tehdy izraelské ambasádě v Praze kondolenci. A přidal báseň věnovanou památce prvního izraelského astronauta.
POCTA ILANU RAMONOVI
Svět uchvácen byl činem tím,
jenž zmar i život připomněl.
Pak náhle k nebi stoupal dým.
A národ hrůzou oněměl.
Než opustil pozemskou tíž,
nad vlastí otců držel stráž.
Tvůrci i smrti o krok blíž.
Daň života on platil dráž.
Slib Izraele zemí zní,
pro jméno z rodu Ramonů.
Přidá jej k poctě poslední:
Čas nesmí stáhnout oponu!
*
Končí jedna éra. Jsme o třicet let starší. Kdy že to poprvé vystartovala Columbia? Jako by to bylo včera. A dnes? Na televizní obrazovce se díváme na obrysy Atlantisu ve stále ještě potemnělém americkém jitru na Floridě. A nejspíš si ani plně neuvědomujeme, že jsme byli svědky jedné významné historické epochy.
Nikoli první: člověk ve vesmíru, člověk na Měsíci, návratné vesmírné plavidlo … Co bude dál?
Nechme se překvapit.
