Už od pádu říše římské se v západním světě vyskytují dva výrazné lidské typy, které ovlivňují společenské klima i politiku. Optimista a pesimista. Od konce nadšeného 19. století, které věřilo na zářné zítřky a všeobecný pokrok (přečtěte si verneovku), pesimistů celkem pochopitelně po katastrofě první velké války a vzhledem k děsivým genocidám totalitních hnědých i rudých režimů valem přibývalo a víry v pozitivní vývoj světa rapidně ubývalo. A přestože po druhé válce nastal dlouhodobý atomový mír (1945 – 91) a lokálních válek i násilných konfliktů bylo čím dál méně, z blahobytné, skeptické evropské civilizace se vynořili apokalyptici a hlásali konec světa. Jako by tu někde působil podvědomý marxistický názor o nevyhnutelném zániku kapitalismu.

Svět zajde na nukleární armagedon, je přelidněn, křičí na nás pesimisté s netajenou radostí od sedmdesátých let, valí se na nás epidemie a pandemie, hladomory, stoupající kriminalita, války o vodu i potraviny, ničíme ozonovou vrstvu, pralesy i biotop, vyčerpáme suroviny i energie a nakonec se otrávíme geneticky upravenými potravinami nebo uškvaříme v znečištěné a přehřáté atmosféře. Novodobí kazatelé nadcházející planetární zkázy jako dávní proroci na poušti hřímají: odvraťte se od (hříchu) bezuzdného konzumu, zastavme nadprodkuci a neřestné plýtvání, jinak zahyneme! Neodváží se ale veřejně proklamovat, co se za výzvou ke kolektivní střídmosti skrývá – snaha nastolit direktivní nebo alespoň autoritativní režim na záchranu světa.

Staré tyranie a diktatury nemilosrdně potlačovaly politickou opozici a často i zločin, ale jen ty totalitní chtěly převychovat člověka. V duši dnešních pesimistů se skrývá hluboká nevíra v udržitelnost svobody a marnotratného lidstva. Protože se však hrůzné scénáře už dlouho nepotvrzují, nutně vyvolávají optimistickou reakci. Kritici upozorňují, že energie na výrobní jednotku rozvinutých zemí výrazně sedm let klesá. Zemědělská revoluce zachránila život dvěma miliardám lidí, životní úroveň chudých zemí prudce stoupla, medicína dělá divy, průměrný věk dožití roste , porodnost klesá a globální oteplování zřejmě opadá. Víc než hlad trápí lidstvo obezita. A nejen to. Svět se nachází v historicky bezprecedentním míru a lidé žijí v relativním bezpečí jako nikdy před tím. Statistika násilných obětí už půl století prudce klesá. V roce 2002 z 57 milionů mrtvých jen 172 000 zemřelo ve válce a 569 000 bylo zavražděno, v součtu méně než polovina sebevražd a mrtvých na silnici a teprve nedávné násilí v muslimských konfliktech počet válečných obětí zdvojnásobilo (jinde stále klesají), ale v porovnání s průměrem první poloviny 20. století jde zhruba o čtvrtinu, proti 19. století o polovinu a jev pravděpodobně dočasný (Yuval Harari „Sapiens“). Většina obyvatel zeměkoule může klidně spát.

Nemají však dnešní optimisté reagující na hysterii pesimistů jen povrchní víru, budoucnost předvídat nelze a nepodřízly si některé civilizace samy krk? Není poněkud blahovolné nad znečištěním světa a nenávratnou ztrátou biologických druhů, abych jmenoval jen dvě z mnohých nebezpečí, jen tak mávnout rukou? Může vůbec existovat čistě „Racionální optimista“, jak nazval svůj bestseller Matt Ridley, anglický popularizátor vědy a ekonomie?

Otázka pro filosofa. Optimismus a pesimismus jsou neurčité pocity. Týkají-li se však všehomíra, mají náboženský původ – víry a nevíry. Optimista by měl s Einsteinem věřit, že vesmír existuje k našemu dobru, že je pevně zakotven ve vědeckých, objevitelných zákonech a že si lidská invence poradí. Měl by uznat svobodnou lidskou volbu, ale i rozum, který nakonec v hodině dvanácté zatlačí i na lidstvo, aby se přes všechny omyly, zločiny a plýtvání rozhodlo správně. Někteří tomu říkají prozřetelnost. Proti nevíře v udržitelný svobodný a lidský svět stojí jistě víra, ale na rozdíl od skepse má solidní a racionální základ.

Názorně je vidět chybné myšlení už v samém primitivním názvu slavné knihy „Omezené zdroje růstu“ (1972), kterou inicioval Římský klub, společnost významných politiků, vědců a akademiků. Jak je možné, že tohle moudro, jemuž protiřečí hospodářský rozkvět posledních staletí, dodnes tak mnozí intelektuálové opakují? Zřejmě jim připadá samozřejmé (axiomatické), že ve světě omezených zdrojů při trvalém růstu spotřeby a lidstva se musí jednou suroviny a energie vyčerpat.

Nejde jen o to, že se prognózy za těch více než 40 let nenaplnily, že navzdory trojnásobné spotřebě a dalším třem miliardám konzumentů nové technologie objevily nebo umožnily využívat větší množství neobnovitelných surovin (uhlí, ropa, plyn), o nichž se soudilo, že budou dávno vyčerpány. Dokonce to vypadá, že je lidstvo ani všechny nespotřebuje a mnohé zůstanou ležet pod příkrovem arktického ledu.

Mudrlanty Římského klubu nejspíš vyděsila 60. léta, dekáda největšího růstu lidstva v dějinách (22 %), a považovali tento jev za nezadržitelný, což muselo přispět k jejich katastrofické vizi. Globální porodnost však od té doby klesá a v posledních pěti letech dokonce na 10 % a zvyšující se životní úroveň ji všude potlačuje, přestože se radikálně snížila úmrtnost dětí.

Tak či onak, měli přece jen znát základní princip klasické ekonomie, který objasňuje dynamiku hospodářského růstu ve světě omezených zdrojů. Jistěže nelze donekonečna produkovat stejné předměty z konečného množství surovin. A také nic takového neděláme. To kolektivní mozek vědy vymýšlí stále nové technologie a svobodný trh rozhoduje o distribuci (ceně) omezených zdrojů. Růst HDP je ukryt v produktivitě, je kvalitativní, asi jako rozdíl mezi nákladným poštovním dopisem a e-mailem. Až 80 % růstu svobodné ekonomiky 20. století způsobily inovace a jenom 20 % větší spotřeba surovin. Ve statickém direktivním komunistickém hospodářství to bylo naopak (Robert Solow). Proto jsou zachránci světa tak nebezpeční. Mají mustr na neduhy světa, předem znají řešení, které nelze znát.

Nevíme, jestli je nebo není ekonomický růst ve světě omezených materiálních zdrojů nekonečný, ale nikdy to tak nevypadalo jako právě dnes.