V článku Šetřete na pochybné vědě, otištěném 22. července v E15 (na NP dne 27.7. – pozn.red.), cituje Matěj Šuster názvy několika vědeckých studií pracovníka Ústavu pro českou literaturu AV ČR Jana Matonohy. Tituly, z nichž zřetelně vyplývá Matonohova metodologická spřízněnost s genderovými studii i jeho evropský rozhled po současné filozofii, se zdály výzkumnému pracovníkovi Liberálního institutu natolik podezřelé, že rovnou vedení ústavu navrhl, aby na mzdě tohoto vědce produkujícího „dosti pochybné texty“ ušetřilo a uvolněné prostředky věnovalo na „užitečnou a vědeckou činnost“.

Co na tom, že Jan Matonoha patří k nejvýraznějším literárním teoretikům nastupující generace a že svou disertaci, jež právě vychází v nakladatelství Academia, obhájil nejen na pražské filozofické fakultě, ale i na univerzitě v Glasgow? Co na tom, že z pohledu genderových studií nově přečetl dílo takových spisovatelů jako Bohumil Hrabal či první dáma české neoavantgardy Věra Linhartová... Tyto „detaily“ Matěje Šustera nezajímají a bez uzardění přiznává, že kritizované studie nečetl (slyšel alespoň o zmiňovaných autorech?) a že mu postačí znát jejich název, aby věděl, že nic užitečného nepřinášejí. Nerespektuje tedy základní předpoklad vědecké profese a vyjadřuje se o něčem, co vůbec nezná... Pracují takto v Liberálním institutu všichni výzkumní pracovníci? Pak by nebylo divu, kdyby namísto vědy plácali dohromady jakýsi katechismus z filozofie první poloviny 19. století.

Chápu, že pan Šuster nemůže z ideologických důvodů souhlasit s Matonohovými názory. Ovšem bádání v Akademii věd ani v Ústavu pro českou literaturu (na rozdíl od LI) nestojí na ideologickém základě, v našem prostředí existuje názorová i metodologická pluralita. Pracovník Akademie věd musí svou práci obhájit před vědeckou veřejností v rámci odborné rozpravy, ta mu poskytuje zpětnou vazbu a vypovídá o tom, zda ji vědecká obec pokládá za smysluplnou.

Musím pana Šustera upozornit, že se v Ústavu pro českou literaturu zabýváme ještě podivnějšímu a zdánlivě neužitečnějšími tématy, než je „ženské psaní“ či „analýza diskursu“. Nevznikl zde jen Lexikon české literatury, který se loni stal knihou roku v anketě Lidových novin, či čtyřsvazkové dějiny poválečného písemnictví. Jiní kolegové zkoumají například středověkou literaturu, barokní legendy či česko-německé literární vztahy, další píší monografie o Vladimíru Holanovi, Ivanu Vyskočilovi či Václavu Havlovi (opět nedůležití spisovatelé) a ještě další zkoumají například komiks, romány pro ženy či detektivky. Všechny tyto oblasti totiž pokládáme za součást české literatury, jíž se snažíme krok za krokem porozumět, abychom se neztratili ve světě kolem sebe. A proto o nich píšeme knihy, které se někomu zdají „pochybné“.

Sám jsem teď vydal knížku o cenzuře v období stalinismu, tedy v 50. letech 20. století. Nevím, zda toto téma pan Šuster pokládá za natolik smysluplné, abych byl placen z peněz daňových poplatníků. Musím ovšem říci, že se mi při četbě jeho článku vybavila řada publicistických textů z tohoto období. Byly to takové texty, v nichž absolventi tehdejších dělnických přípravek odsuzovali autory a spisy, které nikdy nepřečetli, a hlasitě křičeli, že takové zbytečnosti pracující lid nepotřebuje.

Zkrácená verze vyšla 27. 7. v E 15

Autor je pracovník ÚČL AV ČR, vedoucí redaktor časopisu Česká literatura