Ano, plány architektů kosmického věku, jako byli Rus Sergej Koroljov nebo Američan německého původu Wernher von Braun, se neuskutečnily. Oba koncem padesátých let počítali s tím, že nejpozději v sedmdesátých letech vyšlou své kosmonauty na Mars, uvažovali o osvětlování měst na severu velkými zrcadly na oběžné dráze, snili o raketoplánech či jiných podobných mnohonásobně použitelných kosmických plavidlech jako kosmobusech pro turisty… Nic z toho se zatím neuskutečnilo. V tom má kolega Jan Jandourek, který včera (4. 10.) v MF Dnes projevil své zklamání, pravdu.

Jenže málokdo si uvědomuje, že ty sny průkopníků, které často končí deziluzí, jsou normální. Snad ve všech oblastech vědeckého poznání se stává, že když vynálezci a objevitelé s něčím novým přijdou, hned vidí na obzoru fantastické možnosti využití. A tohle vystřízlivění postihlo i lety do vesmíru. Spousta věcí, které se zdály zpočátku hračkou, se nakonec ukázala mnohem a mnohem složitější. Když se třeba podíváme na historii jednotlivých projektů podrobněji, vidíme, že málokterý start čehokoli se uskutečnil v původně stanoveném termínu. I třeba Jurij Gagarin měl letět v prosinci 1960, ale když loď, kterou pro něho připravovali, nebyla dost spolehlivá, museli ji ještě několikrát vypustit bez člověka, aby vychytali závady.

Výpravy Američanů na Měsíc na přelomu šedesátých a sedmdesátých let byly nádherným dobrodružstvím, největším vědecko-technickým projektem 20. století, ale předběhly dobu. Byly produktem studené války. Když Sověti triumfovali Sputnikem a Gagarinem, potřeboval prezident John Kennedy vrátit Američanům sebedůvěru, proto na radu svých vědců navrhl projekt Apollo – a podařilo se zmobilizovat celou Ameriku k tomuto jedinečnému skoku. Neměl pokračování ze dvou důvodů. Jednak Spojené státy potřebovaly řešit spoustu domácích problémů, a jednak nemohoucnost Sovětského svazu ve vesmíru je nenutila, aby na Měsíci jejich kosmonauti dál zůstávali.

Přesto přinesl projekt Apollo obrovské zisky, jejichž význam pro náš každodenní život si málokdy uvědomujeme. Požadavky zmenšování elektroniky daly vzniknout mikroelektronice, která prostoupila celý náš život – to byly zpočátku tranzistory, dnes to jsou mobily a další hračky tohoto typu. Jistě, mikroelektronika by nakonec přišla, ale přišla by mnohem později. Máme spojové družice, které přenášejí nejen telefonní hovory, ale i televizi (a změnily například kulturu na indických vesnicích), meteorologické družice, které umožnily zpřesnit předpovědi počasí (a předpovídat tsunami), navigační družice, s jejichž pomocí se dnes řídí i mnozí naši řidiči. Když začali lékaři chystat do vesmíru lidi, uvědomili si, že nevědí, jak vypadá zdravý člověk – a stanovení těchto parametrů bylo pro léčbu pacientů důležité. Spousta sledovacích aparatur, jimiž jsou dnes vybaveny jednotky intenzivní péče, má svůj původ ve sledování kosmonautů během výcviku. Dokonce i suchý zip vznikl pro potřeby kosmonautů – umožnil jim ve stavu beztíže uchycovat předměty.

Koncem osmdesátých let si sovětský raketový konstruktér Michail Rešetňov stýskal, že Američany přišel projekt Apollo na 24 miliard dolarů, ale dal jim vedlejší zisky, které se tehdy odhadovaly na 300 miliard. Dnes to bude mnohonásobně víc.

Takže – kosmonautika nesplnila naše původní očekávání, ale dala nám mnohem víc v mnoha jiných oborech, věci a poznatky, které jsme nečekali. Lety do vesmíru jsou dnes jenom vnějším projevem obrovského úsilí o zlepšení života tady na Zemi – mnohem důležitější je rozvoj infrastruktury, o niž se kosmonautika opírá. A stát, který tohle zanedbá, bude za dalších padesát let skomírat na spodních příčkách životní úrovně.

Otištěno ve zkrácení v MfD 5.10.2007

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz