19.9.2019 | Svátek má Zita


KOSMONAUTIKA: Přetrvávají otazníky?

23.4.2012

Komarov je prý všechny proklel

Před pětačtyřiceti roky se na oběžné dráze kolem Země rozehrálo velké drama, o kterém však kromě zasvěcených neměl nikdo ani tušení. Agentura TASS totiž tradičně lhala, když 23. dubna 1967 v oficiálním zpravodajství uváděla, že během prvním dne svého letu v nové lodi Sojuz-1 se "kosmonaut Vladimír Komarov cítí výtečně a let probíhá podle programu".

V neděli 23. dubna 1967 krátce po půlnoci vzlétl z kosmodromu Bajkonur kosmonaut Vladimír Komarov ve zcela nové kosmické lodi. TASS tradičně nesdělil žádné podrobnosti, pouze to, že se jedná o zcela novou a rozměrnou kosmickou loď. Bylo to pouhé tři měsíce po tragickém požáru na Mysu Canaveral, kdy v lodi Apollo uhořeli na rampě tři američtí kosmonauti. Západní analytici začali zvažovat, zda se nejedná o přípravu letu člověka na Měsíc, dokonce se objevily komentáře, že by se již při tomto prvním experimentu mohly objevit složité manévry i více kosmických lodí najednou, které by směřovaly nejprve k obletu Měsíce a později k výsadku kosmonautů. Úvahy vycházely z toho, co přece jen přes veškeré přísné utajování problesklo mezi zahraniční zpravodaje pracující v Moskvě.

Předehnat za každou cenu!

Sověti tehdy vytušili šanci, že by mohli k sobě znovu upoutat pozornost světové veřejnosti nejen tímto novým kosmickým letem, ale že při troše štěstí by mohli získat především cenné body v neúprosném kosmickém soutěžení, v němž ztráceli dech hlavně v důsledku úspěšného amerického programu Gemini. A v nekritickém nadšení mnozí z vedoucích činitelů stále ještě věřili, že se jim podaří uskutečnit přistání sovětského kosmonauta na Měsíci ještě před tím, než se to podaří Američanům v programu Apollo. Kreml proto rozhodl urychleně vyslat kosmonauta i přesto, že pouhé tři zkušební lety nové lodi bez posádky dopadly žalostně. Při prvním se totiž sestupující kabina rozpadla v atmosféře, při druhém došlo k explozi rakety ještě na rampě a ani třetí zkouška nebyla vůbec oslnivá. Varovná byla především zjištění, že selhávaly systémy orientace a stabilizace lodi. O ničem takovém se však v oficiálních zprávách samozřejmě nemluvilo.

Vladimír Komarov tedy přes všechny varovné signály z bezpilotních zkušebních letů odstartoval. Den po něm měla vzlétnout druhá loď, Komarov se k ní měl přiblížit a pevně se připojit, načež dva členové z tříčlenné posádky Bykovskij, Chrunov a Jelisejev měli k němu přestoupit. Tento program znali opět jen zasvěcení. Sověti totiž veřejně dopředu nic nesdělovali.

Komarovovým náhradníkem byl Jurij Gagarin, ale spíše jen formálně, byť prošel přípravou k celému letu. Jako první kosmonaut světa byl pro kremelské vedení příliš cenný, než aby ho poslali na první zkušební let nové lodi, byť s tak přitažlivým programem. Později se sice objevily výmysly, že Komarov se vlastně obětoval pro Gagarina a chtěl ochránit svého přítele, protože prý věděl, že pokud by on let odmítl, odstartoval by Gagarin. A proto se raději sám vydal vstříc takřka jisté smrti. Je to nesmysl. Kdyby totiž před startem Sojuzu-1 postihly Komarova zdravotní problémy a zbyl by čas na výměnu osobního anatomického křesla a na nové vyvážení kabiny, usedl by do Sojuzu-2 kosmonaut Andrijan Nikolajev, náhradník velitele Bykovského ze Sojuzu-2, a Gagarin by přešel na jeho místo.

Stejně nesmyslné jsou řeči o tom, že Komarov se před startem tvářil vyložené zoufale a byl si vědom toho, že byl vybrán pro smrtelně nebezpečný let. V sobotu 22. dubna nedlouho před chystaným startem se společně s posádkou Sojuzu-2 zúčastnil setkání s technickou obsluhou rampy. V obličeji žádné stopy zoufalství neměl, stejně jako na záběrech z příjezdu na startovací rampu v sobotu před půlnocí. Doprovázel ho Gagarin se svým typickým úsměvem ve tváři, Komarov sice působí na záběrech poněkud vážně, nikoli však vůbec zoufale a odevzdaně. Byl si samozřejmě vědom, že každý první zkušební let je jistým způsobem krokem do neznáma.

V podstatě krátce už po navedení na oběžnou dráhu kolem Země se dostal se svým Sojuzem-1 do značných svízelí, loď získávala ze solárních panelů málo elektrické energie, protože jeden ze dvou panelů se nerozevřel, hrozilo tudíž, že se vybijí i záložní baterie, let byl značně nestabilní a loď se nedařilo zorientovat, protože systém orientace opět selhal. Start druhé lodi byl proto zrušen a šlo nyní už jen o to, jak dostat Komarova zpátky na Zemi.

Komarov - Bajkonur 22.4.1967

Komarov, Chrunov, Jelisejev, Gagarin

Loučení a testament z kosmu?

Tradiční nedostatek přesnějších informací přísně cenzurovaných Kremlem vyvolal nejrůznější spekulace, z nichž mnohé přetrvávají dodnes, kdy už i nejtajnější archivy byly zpřístupněny. A tak se například dozvídáme, že nešťastný Komarov se z oběžné dráhy při rádiovém spojení srdceryvně loučil s manželkou, ale také s druhým nejvyšším představitelem SSSR, předsedou Rady ministrů Alexejem Kosyginem (Brežněv byl na oficiální zahraniční návštěvě), že prý plakal a ve chvílích, kdy se jeho kabina neúprosně řítila atmosférou, proklínal ty, kteří ho poslali na jistou smrt.

Všechny tyto dramatické výmysly jsou však pouze plodem nesmyslného utajování. Jaký měl tehdy Kreml vztah k informování, o tom svědčí například skutečnost, že v pondělí 24. dubna 1967 vydal TASS nejpodstatnější zprávu až po několikahodinovém čekání a uvedl, že v závěrečné fázi přistání se zamotaly šňůry padáku, kabina dopadla příliš tvrdě a Komarov zahynul. Kreml nehodlal oficiálně nic víc vysvětlovat, například proč se neotevřel záložní padák a zda ho kabina vůbec měla.

Přitom od časných pondělních ranních hodin zahraniční zpravodajové v Moskvě prožívali napjaté vlekoucí se okamžiky čekání na jakoukoli další oficiální informaci TASS o průběhu letu. Teprve až kolem poledne dorazila neoficiální zpráva, že loď přistála západně od Bajkonuru, která vyvracela vše, co předtím z kuloárů probleskávalo, že tentokrát vzlétnou dokonce i další kosmonauti.

Kreml utajoval, co se opravdu stalo

Sojuz.1

Na loučení s manželkou nebo s vrcholným politickým představitelem nebyl nejen čas, ale co je především podstatné, s tak tragickým závěrem letu nikdo nepočítal. A tudíž k takovým hovorům nebyl ani důvod. Kosmonaut mohl navíc udržovat rádiové spojení pouze po poměrně krátkou dobu, kdy jeho loď byla v dosahu sledovacích stanic rozmístěných na území SSSR. Ve světových mořích a oceánech tehdy ještě nebyly žádné speciální sledovací námořní lodě, jak se předpokládalo v dalším vývoji pilotovaných letů a zejména výprav kolem Měsíce a na Měsíc. I to bylo důsledkem příliš uspěchaného zahájení pilotovaných letů nové kosmické lodi. Vladimír Komarov proto od 7. oběhu kolem Země byl na dlouhých 9 hodin (!) zcela mimo dosah možnosti rádiového spojení s řídicím střediskem! I poté však byla možnost rádiového spojení výrazně omezena pouze na čas, kdy se Sojuz-1 dostal při svých obletech Země do dosahu sovětských pozemních sledovacích stanic. A tento náhle velice cenný čas se proto plně využíval pro zjištění příčiny všech technických problémů a především pro jejich nápravu. Hrozilo totiž doslova smrtelné nebezpečí, že pokud by se je nepodařilo brzy vyřešit, nedlouho po 18. oběhu Země by se vybily záložní baterie a loď by doslova zmrtvěla, což by bylo tragické pro osud kosmonauta. Přes poruchy a nepracující systémy se Komarovovi nakonec ve spolupráci s řídicím střediskem v Jevpatorii podařilo loď zorientovat, zapálit brzdicí motor a zahájit sestup do atmosféry. Bylo to nesmírně náročné a dodnes je obdivuhodné, co Komarov ve spolupráci s lidmi v řídicím středisku dokázal. Základní systém orientace na Slunce a na hvězdy nefungoval, protože orientační čidlo instalované na boku přístrojové sekce bylo vyřazeno z provozu, účinná nebyla ani záložní iontová orientace, jejíž čidlo se nacházelo v zadní části přístrojového modulu. Tento systém měl zjišťovat orientaci detekcí proudu iontů, ale při přípravě letu byly mylně nastaveny odhadované parametry koncentrace iontů na různých místech planety. Nevyklopený panel navíc změnil těžiště lodi. Při ruční orientaci či stabilizaci lodě proto Komarov spotřebovával příliš velké množství pohonné látky pro orientační motorky, která by chyběla pro návrat na Zemi. Po většinu kritického letu proto jeho Sojuz-1 letěl v nestabilním režimu.

Problém byl především v tom, že kosmonaut nemohl plně převzít ruční řízení. Loď byla řízena buď automaticky, anebo poloautomaticky, což znamenalo, že kosmonaut mohl vstupovat do jejího řízení vždy pouze některými základními úkony a povely, ale vše další záviselo vždy na jednotlivém bloku postupů ovládaných automatikou. Proto byla zvolena varianta, kterou nikdo předtím nepromýšlel a kosmonauti ji nenacvičovali na trenažéru. Před vstupem do zemského stínu musel Komarov zorientovat Sojuz-1 ručním řízením podle ještě viditelného horizontu a podle Měsíce, další udržování polohy přenechal gyroskopu, po vstupu nad osvětlenou část zemského povrchu ručním řízením podle opět již viditelného horizontu upravil a upřesnil orientaci a po úspěšném zorientování zadní části lodě proti směru letu se zažehl brzdicí motor. Postup však automatika vyhodnotila jako "havárii", navíc vinou jiného těžiště (do automatiky bylo vloženo těžiště vypočtené na manévr s třemi kosmonauty na palubě) se motor se vypnul o 4 vteřiny dříve, což způsobilo, že kabina sestupovala po strmější balistické dráze. Na kosmonauta proto působilo až devítinásobné přetížení. I to se však dalo zvládnout, stejným balistickým sestupem se totiž vraceli všichni kosmonauti v prvních sovětských lodích Vostok. Na vyšší přetížení si proto zvykali při tréninku na centrifuze – a Komarov byl jedním z nich, protože působil v roli náhradníka při přípravě letů lodí Vostok-3 a Vostok-5.

Drama v posledních minutách

Oproti dodnes šířeným výmyslům, že Komarov vedl z oběžné dráhy srdceryvné hovory, je z dnes již známého podrobného popisu průběhu celého dramatického letu jisté, že až do popsaného okamžiku zahájení sestupu zpátky do atmosféry nebyl důvod k nějakému emotivnímu loučení, protože veškerá pozornost byla upnuta k zajištění návratu. Co laikovi připadá jako osudově dramatické, bylo pro kosmonauta i pracovníky řídicího střediska sice psychicky velmi vysilující, nikoli však důvod k emotivnímu dramatizování, natož k rozhovorům o závěti, péči o děti a rodinu, případně k rozhovoru s již zmíněným Kosyginem. Dochoval se dokonce záznam ze závěru rádiového spojení mezi Komarovem a Jurijem Gagarinem, který z řídicího střediska v Jevpatorii udržoval všechny hovory s kosmonautem. Komarov se bez viditelného většího vzrušení (dozajista si samozřejmě velice oddechl, že manévr nutný pro návrat se podařil) rozloučil, protože všeobecně bylo jasné, že po vstupu kabiny do hustých vrstev atmosféry dojde na 4 až 5 minut k přerušení rádiového spojení. Působí to plazma o teplotě kolem 2000 stupňů Celsia, která kabinu v těchto fázích letu obaluje, ale nejde o nic mimořádného.

Sojuz.1 a

Spojení mělo být opět navázáno až po otevření hlavního padáku. V jeho vrchlíku se totiž nacházela anténa. Balík se sbaleným hlavním padákem se však ve výšce kolem 7 km vůbec nedostal z těsné padákové komory a prudký sestup přibrzďoval pouze menší brzdicí padák, a když havarijní systém zaznamenal nezměněnou rychlost a ve výšce asi 4,5 km uvolnil menší záložní padák, ten se omotal kolem šňůr neodpojeného brzdícího padáku, neotevřel se, pouze vytvořil jakýsi pytel a kabina dopadla rychlostí kolem 40 m/s poblíž vesničky Karabulak v Orenburské oblasti.

Od chvíle, kdy Vladimír Komarov zaznamenal, že sestup jeho kabiny se nezpomalil, kdy zaznamenal vypuštění záložního padáku a další prudký sestup, a tudíž, že se zřejmě stalo něco mimořádného či dokonce kritického, uplynulo až do smrtícího dopadu něco přes jednu minutu – a znovu si připomeňme, neexistovalo rádiové spojení.

Sojuz.1 b

Kabina po dopadu explodovala, rozpadla se a shořela. Neodhodil se těžký tepelný štít ve dnu kabiny, po prudkém dopadu, který vyhloubil metr a půl hlubokou prohlubeň, došlo k explozi motorů původně určených pro "měkké dosednutí", které explodovaly směrem dovnitř kabiny, požár zachvátil nádrže s 30 kg koncentrovaného kapalného peroxidu vodíku motorků řízeného přistání, což vedlo k masivnímu požáru i běžně nehořlavých materiálů.

Uvnitř kabiny byl zničen také palubní magnetofon, který mohl zaznamenat, co se přinejmenším v poslední nejkritičtější minutě odehrávalo. Smutnou pravdou je, že Komarov si zcela jistě uvědomil, že kabina padá příliš prudce a že mu hrozí neodvratné smrtelné nebezpečí.

*

Až do druhé poloviny osmdesátých let oficiální zpravodajství SSSR o podrobnostech dramatického letu mlčelo a teprve po nástupu perestrojky a glasnosti vyhlášené Michailem Gorbačovem se postupně začaly potvrzovat již dřívější analýzy zahraničních expertů (jedna z velmi zajímavých se objevila dokonce už v roce 1967 na stránkách československého časopisu Letectví a kosmonautika od autorů Kroulíka a Postráneckého!) a objevily se také fotografie zcela zničené kabiny.

Mnohé výmysly však přetrvaly dodnes. Nedivme se, jsou plodem mašinérie utajování, jakou zavedli a udržovali kremelští vládci.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.