Když 12. dubna 1961 odstartoval do vesmíru Rus Jurij Gagarin, bylo to pro svět milé překvapení. Ale pro Američany nepříjemný šok. Už podruhé v kosmických závodech byli poraženi – v říjnu 1957 vypustili Sověti jako první umělou družici. Pro vědecky a technicky nejvyspělejší zemi světa to bylo hrozné ponížení.

Zvlášť to tížilo prezidenta Johna Kennedyho, který se ještě nevzpamatoval z nedávné porážky kubánských emigrantů při vylodění na Kubě, nepokrytě podporované tajnou službou CIA. Kennedy chtěl, aby Spojené státy opět získaly politickou, vědeckou a technickou prestiž, jakou měly dosud, a proto požadoval nějaký velkolepý projekt, na něhož by Sověti nedosáhli. Jeho poradci mu navrhli: „Výprava lidí na Měsíc do konce desetiletí. Avšak bude to stát hodně peněz, víc než atomový projekt Manhattan.“ Prezident odpověděl: „Nevadí, ať to stojí, co to stojí!“ A vzápětí tento ambiciózní cíl, který povýšil na národní program, vyhlásil – vznikl projekt Apollo.

Začal závod o Měsíc, v němž v létě 1969 Američané zvítězili. Sověti ho zanedbali, navíc na vysazení člověka na jiném nebeském tělese v tak krátké době neměli ani dost sil, ani peněz, chyběla jim i široká vědecko-průmyslová základna. O způsobu řízení, které podléhalo nekompetentnímu rozhodování stranických funkcionářů a vlivu bojechtivých generálů, nemluvě.

Gagarinova triumfální výprava byla pro Spojené státy a další západní země ještě větší výzvou než Sputnik. Mobilizovaly školství, vědecké laboratoře, průmysl, vojenský výzkum. Rodily se nové objevy a vynálezy, nová uplatnění našly některé starší, dosud nepoužívané postupy. Projekt Apollo, který ve vrcholných letech zaměstnával až 600 tisíc lidí, vyžadoval vědecké metody řízení – všechny jeho části na sebe musely přesně navazovat.

Soupeření ve vesmíru se stalo součástí studené války mezi komunistickým Východem a kapitalistickým Západem. Zpočátku SSSR a USA závodily o to, kdo vyšle kolik družic a jak těžkých do vesmíru, kolik kosmonautů a s jak obtížnými úkoly, jaké automaty k Měsíci a k planetám. Málokdo si uvědomuje, že toto soupeření dvou supervelmocí, vybavených zbraněmi k celoplanetární zkáze, probíhalo bez smrtících prostředků, mírovým způsobem. Někteří historici tvrdí, že se tím upouštěla pára z přetopeného kotle – namísto válčení na vedlejších koutech planety, jako byla v padesátých letech válka v Koreji, která měla být pro Stalina generální zkouškou před uvažovaným střetnutím v Evropě.

Ve čtyřicátých letech byla motorem vědy a techniky druhá světová válka – v šedesátých projekt Apollo. Závěry, které z tohoto úsilí na Západě vyplynuly, nezůstaly ohraničené pouze v oblasti raketové techniky a kosmonautiky, ale rychle se přelévaly do běžného života. Sovětský svaz měl mnohem užší vědecko-průmyslovou základnu, navíc zavřenou za zdí armády – proto byly její výsledky slabší a nepronikaly navenek.

Kosmické soupeření prohloubilo vědeckotechnickou propast mezi USA a SSSR. A určitě aspoň zčásti přispělo k podlomení komunistického systému.

MfD, 13. 4. 2011

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz