Již několikrát jsem psala do Neviditelného psa na téma autismu. Byl mi diagnostikován Aspergerův syndrom, napsala jsem o tom knihu s názvem „Život pod společenským tlakem“, která je určena primárně zdravotníkům, sociálním pracovníkům, pedagogům.

Kniha je o rozvinutí odlišné strategie přežití v neustále se měnícím světě. Není o pocitech, neklade si za cíl bojovat za práva určité skupiny lidí. Pouze vysvětluje. Jaké důvody mě vedly k tomu či onomu rozhodnutí. Proč jsem mnohem častěji v roli pozorovatele, proč nežiji naplno, když mám život pouze jeden. Proč raději spoléhám na informace než na vztahy. Pocity jsem vynechala, v takové knize jsou zbytečné, působí jako šum.

Někdo by si myslel, že psát o sobě s odstupem, nebrat v úvahu vlastní osobu, je těžké. Ale pro mě je to překvapivě lehké. Vysvětlit to úplně nedokážu. Snad v tom hraje roli omezený přístup k vlastním emocím. Lidé zdůrazňují u autismu problémy vztahové, ale je třeba si uvědomit, že autismus tu existuje ještě předtím, než nějaký vztah vznikne. Vztahy tudíž nejsou prvotním problémem. Je tu něco, co vztahům předchází. Hendikep. Ne povaha, ale hendikep.

Říkám to, protože mě nepřestává rozčilovat ta psychologizace autistických poruch. V rozhovoru pro jeden nejmenovaný časopis jsem byla titulována jako Johanka z Arku a statečná, odvážná žena. Pravděpodobně proto, že jsem byla nucena vykonávat různé práce, a to z různých všedních důvodů. Měla jsem neočekávané výdaje, zrovna nebyla jiná práce, chtěla jsem si něco koupit atd. Dalo by se říci, že každý, kdo chodí do práce, je odvážný, málokdo však má autismus. Jenže přesto nechápu, v čem podle té osoby, která se mnou vedla rozhovor, spočívá ta odvaha. Johanku z Arku nechápu už vůbec. Johance z Arku se zjevoval archanděl Michael a nutil ji k velkým činům.

Mně se nikdo nezjevoval a žádné velké činy za sebou nemám. Je pravda, že jsem byla náchylnější k nemocem z důvodu prožívaného stresu. Ale nemůžu vyloženě říci, že se jednalo o těžký život. Nemůžu ani mluvit za ostatní lidi s Aspergerovým syndromem, protože jsem se s nimi prakticky nestýkala. A od lidí, se kterými jsem do styku přišla, mě dělila neviditelná bariéra. Někomu to vadilo, někomu ne. Lidé jsou různí, nemohu ale říci, že by mě nenáviděli. Já jsem na pracovišti nikdy nebyla konfliktní, je však možné, že někteří lidé s autismem konfliktní jsou.

Co chci říci, je to, že problematika toho autismu není jednoduchá. Podstata poruchy zůstává stejná, příznaky jsou rozvinuty v různé míře - a to je právě kámen úrazu. Není se čeho chytit. Dochází k různým překroucením. Leckdy za různým účelem. Já nemám v úmyslu moralizovat nebo vychovávat. Někteří lidé by si to možná přáli. Každý má nějaká přání. Já si přeji, aby mě nikdo nestavěl do světla, které neexistuje. Aby nikdo bez mého svolení nedával emotivní slajdy na Google.

A jestli chce někdo zázrak, který vyřeší naráz sociální problémy všech osob s postižením, ať si vyvolá z temných dob ducha umučené Johanky z Arku, nebo ještě lépe všemocného čaroděje Merlina z časů panování krále Artuše, kdy měla spravedlnost ještě význam.