Dostala se mi do rukou kniha Vzpomínky, vlastnoruční životopis akademika Otto Wichterleho, chemika, který vyrobil první tzv. měkké kontaktní čočky. Čtení to bylo zajímavé, už proto, že přes válku pracoval ve výzkumáku u Bati ve Zlíně, takže jsem si rád početl, jak to tam bylo. Knížka je náročná, některé pasáže připomínají vysokoškolská skripta či výzkumnou zprávu.

Pokud jde o jeho výzkumnickou část osobnosti, byl to patrně jeden z posledních výzkumníků klasického ražení - od analytických schopností daných studiem matematiky přes pochopení mezioborových souvislostí dané širším než jen čistě chemickým vzděláním až po neuvěřitelnou manuální zručnost. Ta dřív byla zřejmě nedílnou součástí profilu výzkumníka. Wichterle rozuměl strojům i přístrojům tak, že si je nejen navrhoval, ale také vyráběl - obsluhovat soustruh či tvarovat skleněné aparatury nebyl problém.

Wichterle byl ovšem také značně ješitný, o čemž svědčí dlouhé výčty jeho titulů a funkcí, jimiž se kniha hemží.

Překvapivá je jeho politická orientace. Je známo, že byl disident, nepohodlný režimu, nicméně zůstával levicově orientovaným. K socialismu zaujímal podle svých slov “pozitivní” stanovisko, až tak pozitivní, že hájil společenské vlastnictví výrobních prostředků, přestože z toho “plynuly ekonomické potíže a neschopnost hospodářsky soutěžit s kapitalistickými státy”. Kritérium hospodářského efektu nepovažoval totiž za rozhodující.

I když si postěžoval, jak byl režimem omezován, vůbec mu nedošlo, že s několika málo výjimkami, kdy směl chudák vyjet jen 1x ročně, jezdil po celém světě i v době nejtvrdších omezení a zákazů. Poněkud trapně pak vyznívá pasáž, kdy se chlubí, že jezdil zásadně na pozvání, takže ho to nic nestálo. Zřejmě šlo o chorobnou šetrnost, protože finančně nikdy netrpěl.