V minulém pohledu na vesmír jsem se několikrát dopustil urážlivých severocentrických výroků. Stejně jako Pražákům nelze vysvětlit, co je to ten pragocentrismus, obyvatelé severní polokoule těžko chápou, že může být něco jako severocentrismus. Přesto se pokusím ukázat, že to existuje, a současně vysvětlím, proč letošní přehledy dění na obloze nazývám topocentrickými pohledy.

Velice mě těší, že v diskusích pod mými články se nápadně často vyskytují názory čtenářů, kteří dlí daleko od České republiky, často na jiných kontinentech, občas i na jižní polokouli. Právě díky nim jsem si uvědomil, jak moc jsou suverénní tvrzení typu "v 19 hodin uvidíme konjunkci Měsíce s Venuší" nebo "Slunce toho dne vychází v 6 hodin 14 minut" omezená na naše malé pískoviště uprostřed Evropy. Východně a západně od nás totiž konjunkci uvidí v úplně jinou hodinu, východ Slunce je udržován v rozumných mezích používáním pásmových časů, ale přesto se bude značně lišit prakticky na všech světových stranách, a to dokonce o desítky minut i v hranicích České republiky. Obráceně se tentýž problém objevuje ve zprávách o nebeských úkazech u nás vůbec nebo špatně pozorovatelných, které nejmenovaná česká tisková kancelář nekriticky přebírá z Ameriky. Když už jsme u těch centrismů, měl bych upřesnit, že je přebírá z USA, protože Kanada je také v Americe – jak nás, studenty angličtiny, kdysi upozornila učitelka, když jsme na otázku, kam bychom se v Americe chtěli podívat, jmenovali výhradně místa v USA. Slečna učitelka byla z Quebeku…

Nechci ale rozebírat paralely mezi Quebekem a postavením Slezska vůči Moravě, Čechám a Praze. Rád bych se věci věnoval s větším nadhledem. Jde o to, že dění na obloze popisujeme při pohledu ze Země, téměř výhradně z pohledu severní polokoule a často z jediného konkrétního místa na jejím povrchu. Takový pohled často klame a z jiného místa na Zemi, ve Sluneční soustavě, neřkuli vesmíru, by stejný jev vypadal úplně jinak.

Když totiž píšu, že se nějaká planeta blíží ke Slunci, zpravidla to znamená, že se úhlová vzdálenost mezi planetou a Sluncem na pozemské obloze zmenšuje, přičemž skutečná prostorová vzdálenost mezi nimi může klidně i růst. Navíc zdánlivý pohyb vnějších planet (těch, které jsou od Slunce dál než Země) mezi hvězdami je pomalejší než pohyb Slunce, takže když jsem minule uváděl, že se Jupiter blíží ke Slunci, odpovídá to tvrzení, že se nádraží blíží k rychlíku. Měl jsem to napsat naopak – Slunce se blíží k Jupiteru. Jenže při pohledu na oblohu to vnímáme obráceně, protože pohyb Slunce vůči hvězdám nevidíme a pohyb planet vztahujeme ke Slunci proto, že nám to dává informaci, jsou-li vidět na obloze v noci. Když píšu o jaru v dubnu a jarních souhvězdích na obloze, myslím tím jaro na severní polokouli Země. Na jižní polokouli mají teď podzim. A když píšu, že prstence Saturnu vidíme shora, je to brutální severocentrismus, protože pozorovatelé na jihu vidí prstence zdola. Přesvědčit se můžete na následující ilustraci, kterou jsem vytvořil programem Stellarium. Vlevo je Saturn v dalekohledu, jak jej vidí pozorovatel, který stojí s dalekohledem na zemi v Hradci Králové a vpravo Saturn v dalekohledu pozorovatele, který stojí v Sydney.

Orientace planety je vždy vůči obzoru, a protože Sydney není na zeměkouli "přesně naproti" Hradci Králové, není Saturn přesně "vzhůru nohama". Na poloze měsíců v okolí Saturnu je také znát, že obrázky nezachycují stejný časový okamžik. Aby měly obrázky správnou vypovídací hodnotu, musí zobrazovat polohu planety v přibližně stejné výšce nad obzorem. Hodinu po východu Saturnu nad obzor (tomu času odpovídá obrázek) v Hradci Králové je v Sydney den a Saturn není vůbec vidět. To je další důvod, proč své blogy o dění na obloze nazývám topocentrickým pohledem.

Některé z uváděných časů (třeba začátek jara, opozice planety se Sluncem, fáze Měsíce) jsou geocentrické – platí pro celou zeměkouli (u toho jara jen pro severní polokouli), mnohé však jsou vázány na polohu pozorovatele (východy a západy těles, délka dne) – jsou tedy topocentrické. Většinu topocentrických údajů lze vztáhnout na celé Česko, ale některé časové okamžiky je třeba uvést s takovou přesností, že musí být zcela konkrétně určeno, pro které místo na povrchu zeměkoule – přesněji geoidu – údaj platí. Když totiž například zákryt Jupitera Měsícem, o němž bude letos řeč v červenci, trvá 1,5 minuty, není možné určit čas úkazu platný pro celé Česko. Časový rozdíl mezi začátkem téhož úkazu v Praze a ve Valašském Meziříčí činí téměř 3,5 minuty, tedy mnohem více než doba trvání samotného úkazu. Kdyby si v Praze nedávali pozor a řídili se časem vypočteným pro ValMez, celou tu nádheru by beznadějně prošvihli. Připadá vám nesmyslné, že by se v Praze měli řídit předpovědí zrovna pro ValMez? No vidíte. To je ten pragocentrismus. Ve Hvězdářské ročence jsou okamžiky zákrytů hvězd Měsícem s ohledem na aktivitu hvězdáren v tomto oboru uváděny právě pro tato dvě města a omylem se podívat o sloupeček vedle je docela snadné.

V topocentrickém pohledu na vesmír v dubnu jsem také psal o tom, že ačkoli Venuše v dalekohledu vypadá jako srpek tvaru písmene D, během dubna se ztenčuje, což je v příkrém rozporu s pravidlem platným pro Měsíc, který dorůstá, když vypadá jako D a couvá, když připomíná C. Na jižní polokouli je ovšem všechno vzhůru nohama. Takže jedna Češka žijící v Austrálii mě, když jsem ji z pravidla pro fáze Měsíce horlivě zkoušel v planetáriu, poučila, že jejich rodina si pravidlo v novém domově přizpůsobila na Corůstá a Douvá. A kdybychom se dívali dalekohledem na Venuši nikoli u nás, ale v Sydney, měl by teď její ztenčující se srpek tvar písmene C a bylo by to zcela v pořádku. Tak kdo je tady vlastně vzhůru nohama?