"To je ten, co byl na startu Američanů na Měsíc," říkali soudruzi.

Koncem února 1948 se chopili moci komunisté. Moc jsem tuhle změnu nechápal, bylo mi dvanáct. Babička Anna, která byla hodně pobožná, to prožívala těžce. Dodnes ji vidím, jak měchačkou šťouchá brambory, slzy jí tečou a říká: "Ti komunisti, ti neznabozi! Zavřou kostely jako v Rusku!"

Poprvé jsem pochopil, že se něco změnilo, když v deníku Právo lidu přestal vycházet kreslený seriál o Pepku námořníkovi, který strašně miloval špenát – jako já. Byl americký.

Jeden dělník, který jezdil do továrny v Klatovech, si navlékl modráky, na rukáv červenou pásku, a s puškou v ruce chodil hlídat železniční most přes Jelenku. Tak se zrodil milicionář, který o dělnickou profesi už nezavadil, vstoupil k policii, která se nazývala Sbor národní bezpečnosti. Možná, že později přestoupil ke Státní bezpečnosti, protože nakonec chodil jenom v civilu, a lidé se ho báli.

Na radnici uspořádali komunisté čistku. Místní národní výbor měl 18 členů, z toho bylo jenom pět komunistů – to nejlíp svědčí o jejich slabotě v obci. Komunistický vůdce Klement Gottwald ohlásil své vítězství podvečer 25. února. Avšak v Janovicích se ustavil Akční výbor jako představitel nové vládní politiky se čtyřdenním zpožděním. Začal vládnout na radnici místo MNV a navíc vyhodil spoustu lidí z vedení místních spolků, nejvíc vyčistil Sokol.

Poslední protest proti komunistické zvůli proběhl koncem května během voleb. Místo tradičních stran se na nátlak KSČ volila společná kandidátka takzvané Národní fronty. Do školy, kde byla volební místnost, přišlo 422 občanů, kteří odevzdali 165 bílých volebních lístků, dalších 17 bylo neplatných. Okolo 40 procent Janovičáků se tedy postavilo proti komunistické diktatuře. Později už to nebylo možné, protože se muselo volit veřejně, tedy bez možnosti škrtat na kandidátce – a pečlivě vybraní členové volební komise si to ohlídali. Kdo šel za plentu, koledoval si o potíže.

V létě 1948 jsme jeli na skautský tábor poblíž Gerlovy Huti u Železné Rudy. Postavili jsme stany, ale začalo hrozně pršet, lilo celé dny, byla nám zima, nakonec jsme se nastěhovali do staré opuštěné chalupy, kde jsme si zřídili kuchyni. Starší kluci se potajmu zmiňovali, že okolo nás přecházejí různí lidé ilegálně do západního Německa. Někteří skauti, jak jsem se později dověděl, je dokonce sami převáděli, protože znali šumavské stezky. Počasí nám nepřálo, a proto jsme z Tábora dešťů, jak jsme ho nazvali, odjeli dřív, než se počítalo.

Utíkali i lidé z Janovic. Majitel továrny na uzeniny Otakar Pavlík, doktor Feldman s rodinou, Jaklovi se všemi dětmi, jeden jejich kluk chodil se mnou do třídy. Do konce roku 1948 uprchlo třináct lidí. Rodiče si o tom vykládali večer v posteli, protože si mysleli, že už spím – nějaké podrobnosti jim pověděli lidé v krámu mezi čtyřma očima. A zase začali poslouchat Londýn.

Je zajímavé, že za "protistátní řeči" nebyl u nás nikdo zavřený, i když třeba v krámu lidé často hudrovali. Jestli vedli podobné řeči v janovických hospodách, nevím. Nikdo z naší rodiny tam po večerech na pivo nechodil, možná někteří příručí. Tatínek neměl čas, pořád vyřizoval haldy papírů.

Zemědělce, kteří měli největší hospodářství, z mnoha obcí vyháněli a jejich statky zabavovali. V Janovicích měli podle vzpomínky Oldy Dvorského chuť zlikvidovat Hynka Koblera. "Ve stranickém výboru to nejvíc prosazoval jeden důstojník z místní posádky. Jenže předseda Josef Vohnout, který věděl, že Kobler nebyl žádný vykořisťovatel, ale má ruce plné mozolů, s ním nesouhlasil."

Komunisté vyvlastňovali továrny, banky a další velké podniky. Postupem doby přicházeli i na živnosti. V Janovicích jich bylo okolo 70 včetně šesti obchodů a sedmi hostinců. Všichni se jich museli dobrovolně povinně vzdát.

V roce 1949 musel svůj obchod předat Západočeskému konzumnímu družstvu (ZKD) i tatínek. Maminka vzpomínala, že ráno seděl na posteli a pořád říkal: "Už přijdou, už přijdou." Nemohl se s tím smířit.

Všichni lidé v obchodě zůstali pracovat na svých místech. Začali dostávat plat – maminka 750 korun měsíčně, tatínek jako vedoucí prodejny o něco víc. Pro srovnání: houska stála 20 haléřů.

Tatínek se s tím nikdy nevyrovnal. Avšak pracoval stejně usilovně, jako by mu to pořád patřilo.

Pokračování příště

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz