Za devatero lesy a devatero horami, v době, kterou s lehkým despektem nazýváme "temným středověkem", žil Fridrich II., císař římskoněmecký. Byl to muž moudrý, založil v roce 1224 první státní universitu v Evropě, v roce 1231 vydal zdravotní řád, který, kromě toho, že určoval pravidla pro aprobaci lékařů, oddělil také povolání lékařské od lékárnického.
Propojení těchto profesí bylo od té doby nemyslitelné a výslovně zakázané. Zřízení lékárny povolovaly městské úřady, cena léčiv byla pevně stanovena. Tento zdravotní řád se stal inspirací pro zbytek Evropy.

A jak to bylo u nás? Pražští lékárníci spadali nejprve pod pravomoc a ochranu rektora University Karlovy, po roce 1368 děkana lékařské fakulty. Ten prováděl vizitace lékáren, zkoušel lékárníky a chránil je před neodbornou konkurencí. No prostě středověké poměry!
K oddělení obou profesí u nás došlo poněkud později, až v 17. století, tedy se zpožděním asi 200 let..

Proč je žádoucí, aby obě profese byly odděleny?
Prvním důvodem je důvod odborný. Při narůstajícím množství poznatků už jeden člověk nemůže zvládnout být odborníkem ve dvou oborech. Lékárník je jediným odborníkem, který je vzdělán v lékové problematice v celé šíři. Málokdo si třeba uvědomí, že lékárník působí jako poslední stupeň kontroly, zachytí některá pochybení lékaře a tím přispívá k bezpečnosti léčby.
Druhý důvod? Pochopitelně, jde o peníze. Člověk je nádoba hříšná, lékaře i lékárníky nevyjímaje. V zemích, kde zdravotnická etika nepatří do říše pohádek, v zemích, které se v hodnocení míry korupce pohybují na vyšších příčkách než naše země, lékař nesmí být jakkoli hmotně motivován výrobcem, aby předepsal určitý lék. To znamená, že lékař píše takový lék, který je pro daného pacienta nejvhodnější, není motivován, aby psal lék drahý, nebo nadbytečný , neboť mu to nepřináší hmotný prospěch. Lékárník plní vůli lékaře, vydá předepsaný lék, nemůže ale ovlivnit, jak drahý tento lék bude, to už je přesně definováno na lékařském předpisu.
Důvod třetí? Opět jde o peníze. Lékárník, jako zdravotník první linie, dokáže se svou odborností vyřešit jednoduché zdravotní problémy a doporučit vhodnou léčbu. Lidé nemusejí s nezávažnými zdravotními problémy k lékaři a šetří tím peníze zdravotních pojišťoven pro případy závažnější.

Výdej léků lékařem je sice povolen například v Rakousku a Švýcarsku, tam ale pro to najdeme snadné vysvětlení, v odlehlých horských oblastech dříve nebyla jiná možnost, lékárna by se neuživila a dostat se do nejbližší vsi bylo zvláště v zimě obtížné. Lékař může vydávat léky v ordinaci, je-li nejbližší lékárna vzdálena více než 6 kilometrů.
Ve velké časti Evropy však nařízení moudrého císaře platí dodnes.

V naší malé české kotlině, v době glorifikující rozum, nastoupil na trůn všech zdravotníků monarcha David I. Osm set let tradice se chystá škrtnout jedním máchnutím pera, vždyť je to přežitek. Ostatně, co jsou ti lékárníci vlastně za zdravotníky? To možná platilo ve středověku! Ale teď? Už jsou vlastně nepotřební. Lékaři a hypermarkety je snadno nahradí.

Možná my, obyčejní lidé, nechápeme tuto převratnou myšlenku, ulpíváme v zajetých kolejích myšlenkových stereotypů. Možná, že se teď zase naše zákony stanou inspirací a za takových sto, dvě stě let nás bude napodobovat zbytek Evropy. A nebo se tu někdo prostě a obyčejně zbláznil?

Autorka je doktorkou farmacie.