V předvolební kampani jednotlivých stran se to hemží různými sliby a výhrůžkami v oblasti zdravotnictví i léků, dokonce i ve spojení se zisky lékárníků. Shodou okolností se mi zhruba před měsícem dostala do rukou nová statistika Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR (ÚZIS), ve které jsou, kromě jiného, uvedena data o spotřebách léků, doplatcích, úhradách pojišťovnami a další informace týkající se lékáren. Z těchto statistik vyplývá, že mnohá prohlášení a sliby je potřeba poněkud korigovat nebo se nad nimi přinejmenším pořádně zamyslet.

Pro začátek znovu vysvětlím, jak je tvořena cena léku. Za základ se vezme cena výrobce, k ní se přičte obchodní přirážka ve výši maximálně 29 % a DPH ve výši 5 % dle příslušného výměru Ministerstva financí a to je celková koncová cena. O obchodní přirážku se dělí velkodistribuce a lékárna. Vezmeme-li koncovou cenu vč. DPH jako 100 %, pak je běžné rozdělení takové, že lékárna má z této ceny zhruba 17 % a distributor 3,5-4 %. Jistě si každý všimne, že se nikde v tomto výpočtu neobjevuje ani úhrada pojišťovny, ani doplatek pacienta, který je rozdílem mezi celkovou cenou a úhradou pojišťovny. Z toho jednoznačně vyplývá, že zisk lékárny, vynechám-li splatnost pojišťoven, není ovlivněn poměrem úhrada vs. doplatek. Nicméně jsem se dověděl z jedné reklamy v tisku, že budou vyšší ceny léků (rozumějte doplatky) aby měli lékárníci, dokonce ani ne majitelé lékáren, vyšší zisky. K tomu jen malou perličku. Většina majitelů lékáren ani nejsou lékárníci.

A jak se vlastně chovají ti, kteří takto kritizují, tedy sociální demokracie se svými ministry zdravotnictví, za poslední čtyři roky vůči pacientům a jejich peněženkám? O tom podává nejlepší výpověď výše zmíněná statistika. Předem je třeba odmítnout námitku, že v každé skupině je jeden lék plně hrazen a doplatky tedy půjdou dolů. Tento princip není žádnou novinkou, ale funguje zde již delší dobu a ne každý bezdoplatkový lék je vždy vhodný pro konkrétního pacienta.

Vezmeme-li doplatky v absolutní výši na jeden recept, pak došlo ke konstantnímu zvyšování z 36,-Kč v roce 2002 až na 62,-Kč v roce 2005, což je 172 % stavu roku 2002. Tato křivka je dramaticky strmější než vývoj inflace a je i strmější než vývoj cen léků a průměrné hodnoty léků na jeden recept. To znamená, že pacient doplácí (s mírnou výchylkou v roce 2003) rok od roku více i vyjádřením procenta z ceny léků. V roce 2002 to bylo 12,12 %, v roce 2005 už 14,12 % z celkové ceny léku. Tuto situaci samozřejmě nesou nejhůře chroničtí pacienti užívající mnoho léků, s nízkým příjmem, především důchodci. V absolutním čísle vyjádřeném na osobu a rok byl doplatek v roce 2002 347,-Kč, v roce 2005 572,-Kč.

Ani v budoucnu zřejmě nelze očekávat jiný trend, protože jsou již známy výsledky z kategorizační komise. U více než poloviny léků hrazených z pojištění byla snížena úhrada pojišťovnami, co to znamená, netřeba dodávat. Pokud bude tento systém pokračovat stejným způsobem, pak se musíme dostat u některých pacientů k velkému problému nedostupnosti léků z finančních důvodů (neexistence stropu pro spoluúčast), zatímco jiní budou mít hrazené i ty nejlevnější léky užívané při akutních onemocněních.

V tomto světle se sociální demokracie chová naprosto asociálně, nejhůře k lidem starým, nemocným a bezbranným. To skutečně není dobrá vizitka pro stranu, od které bychom podle jejích slov čekali pravý opak. Nebo že by tentokrát své sliby myslela vážně?