K lékařské protestní akci bylo mnoho napsáno a ještě více řečeno. Pozorovatel bez hlubších znalostí poměrů se zřejmě více přikloní na stranu veřejných sdělovacích prostředků, které zdravotníkům příliš nepřejí. Jak jinak si vyložit zpravodajství, kde během deseti minut proběhne šot o jednání lékařských odborů s ministrem zdravotnictví, vzápětí zpráva o ordinujícím opilém lékaři a vzápětí zpráva o lékaři úplatkáři, který nutí pacienta nosit nemalý obnos peněz na opakované tajné schůzky. Člověk by čekal další zprávu o lékaři, který srazil chodce a ujel bez poskytnutí první pomoci, a další o lékaři, který týrá svou starou matku hladem. Teď už jsem pochopil, proč je naše vlast tak vysoko na žebříčku úplatkářství – to kvůli lékařům. Jejich zástupci v Lékařském odborovém klubu jsou prý od většiny odtrženou militantní frakcí, s kterou korektní a poctivě pracující zdravotníci nechtějí nic mít. Aby toho nebylo málo, o přislíbenou částku na zvýšení mezd se nechtějí dělit se zdravotními sestrami, které se sice od protestní akce distancovaly, ale když ministerstvo peníze našlo, rády by čtvrtinu přijaly.

Audiatur et altera pars, řekli by staří latiníci (budiž slyšena i druhá strana - pozn.red.). V médiích se omílá několik mýtů, které nejsou pravdivé. Snaha vysvětlit opravdovou situaci nemocničních lékařů je pramalá.

Mýtus první: aktuální základní plat lékaře pracujícího ve státním zdravotním zařízení. Málokterý mluvčí je natolik solidní, aby oddělil základní plat za běžný pracovní měsíc, tedy 42,5 hodiny týdně, od platu za druhý lékařský úvazek, kterým jsou pohotovostní služby. Typický druhý úvazek lékaře v nočních službách je 110 hodin měsíčně, tedy čtyři všední noční služby a dva kompletní víkendové dny. Počet služeb je vyšší v menších regionálních nemocnicích, méně slouží lékaři ve větších městech, kde je jich na oddělení větší počet. Lékaři odpracují ve službách tolik, že běžně překračují legální roční hodinovou hranici pro přesčasy 416 hodin. Přitom pro lékaře platí zatím výjimka Evropské unie, která za dva roky končí a počet přesčasových hodin bude omezen na 150 hodin ročně. Základní plat lékaře se dvěma atestacemi po pětadvaceti letech praxe je do 30 tisíc Kč. Pokud se na jeho výplatní pásce nakonec objeví suma kolem 50 až 60 tisíc, je to za druhý pracovní úvazek, odpracovaný převážně v nočních hodinách a o víkendu, kdy si ostatní užívají volna. Pokud by ale tento druhý úvazek nechtěl, nebo sloužit nemohl, zůstane na základním platu. Lékaři v magistrálních nemocnicích se špičkovým léčebným programem mají také odpovědnost za publikační a přednáškovou činnost, jejíž teoretická i praktická příprava hltá další hodiny na úkor osobního volna a času pro rodinu. Za přednášky na odborných sympoziích ani za publikace v odborných časopisech ale lékaři žádnou finanční odměnu nepobírají, je to jejich oběť vědě a reprezentace jejich nemocnice, na zahraničních kongresech pak propagace vysoké úrovně českého zdravotnictví. Výjimkou jsou výukové přednášky objednané organizátory kongresů nebo firemní přednášky vytvořené pro zdravotnické firmy.

Mýtus druhý: Hippokratova přísaha. Politici, novináři i lidoví mluvčí se s ní ohánějí, jako by to byl zákoník práce. Jen málokdo z nich ji četl a mají dojem, že podle ní lékař povinně musí léčit, a to i bez nároku na odměnu. To ale přísaha neříká. Lékař není povinen pacienta léčit, pokud se k tomu dobrovolně nerozhodne, rozhodně ne bez nároku na odměnu. Moderní poselství přísahy platné pro dnešní dobu říká, že lékař má postupovat tak, aby při prováděné léčbě pacienta vědomě nepoškodil, že nesmí informace o jeho chorobě sdělovat třetí osobě a že nemá vědomě provádět eutanazii. Celý zbývající text je dnes historickou záležitostí mimo realitu, podobně jako Chammurapiho zákoník ve staré Babylónii.

Mýtus třetí: podobnost situace nemocničních sester a lékařů. Dnešní zdravotní sestry jsou vysoce erudované vysokoškolačky, jejich teoretická i praktická příprava skutečně nemá do vzdělání lékaře daleko. Lékaři si v drtivé většině jejich práce nesmírně váží a dobře vědí, že bez nich by se zdravotnictví zcela zastavilo. Zdravotní sestry v nemocnicích ale nemají žádné neplacené nebo nízce placené přesčasové hodiny ve službách. Pracují buď v režimu denní směny s běžnou 8,5hodinovou pracovní dobou, nebo ve směnném provozu, kdy po odpracované osmi- nebo dvanáctihodinové směně odcházejí domů. Zavést podobnou směnnou práci pro nemocniční lékaře by znamenalo významné nutné navýšení počtu lékařů v nemocnicích, ale na to by musely do nemocnic natéci další mzdové fondy, které údajně k dispozici nejsou. Je ovšem možné, že nás k tomu donutí legislativa Evropské unie.

Mýtus čtvrtý: lékaři hrozící výpovědí nakonec neodejdou, protože neumí jazyk nebo neumí nic jiného, a protože je vlastně práce baví. Drtivá většina lékařů v mladší věkové kategorii umí minimálně velmi dobře angličtinu, protože anglicky je většina světové odborné literatury, bez které se neobejdou. Slyšel jsem, že překladatelské agentury v posledním půl roce měly velký zisk z překladů vysokoškolských diplomů a životopisů lékařů do němčiny a že třetina studentů v posledních ročnících medicíny se němčinu intenzivně učí. To ale není ten hlavní problém. Naše společnost vysílá podvědomý signál, že studium medicíny není dobrou investicí do budoucna, když přepracovaní a špatně placení lékaři musí stávkovat. Ambiciózní a dobře se učící studenti středních škol budou pravděpodobně volit všechny jiné vysoké školy než medicínu. Medicínské fakulty pak budou muset vzít zavděk každým, kdo se přihlásí. Špičkové lékaře z podprůměrných studentů nikdo nevychová. Ti starší lékaři bez znalosti jazyka také odejdou, a to do penze. Za deset, patnáct let, s naší dlouhověkou populací a stále vyšší potřebou lékařské péče, vyvstane velký problém.

Mýtus pátý: k akci lékařského odborového klubu se nepřidala, snad s výjimkou prof. Pafka, žádná významná lékařská autorita, protože nikdo z nich s touto akcí nesouhlasí. Ano, současná akce je zřetelně hlavně akcí mladších lékařů, kteří vidí bezvýchodnost svého budoucího postavení a mají možnost porovnat se se svými přáteli a kolegy v jiných zemích. Starší generace, do které většina významných lékařských autorit spadá, byla vychována a drcena minulým režimem, zvykla si na subordinaci, na stálé omílání mantry, že medicína je poslání. Lékaři s nejvyšší odborností jsou také soustředěni do univerzitních nemocnic, které mají přec jen jiné mzdové možnosti než nemocnice regionální, na svá místa se museli propracovat dlouholetou vědeckou prací a přirozeně se o svá místa bojí, protože projevem neloajality ke státnímu aparátu mají co ztratit. Dále, jsou to ve velké většině vysoce morální osoby, pro které je podobné doprošování se o odměnu trapné.

Nejsme sami, kdo musí řešit podobný problém. V aktuálním vydání odborného časopisu pro kardiovaskulární chirurgii oznamuje profesor lékařské fakulty v Münsteru, že vzhledem k současné rychlé modernizaci medicíny vyvstává větší potřeba specializovaných lékařů, které ale kvůli evropským legislativním omezením pracovní doby bude obtížnější získávat, protože to bude déle trvat. Také si stěžuje, že nadšení nastupujících německých lékařů do práce navíc, po řádné pracovní době, už není takové, jako bývalo. To je možná příznivá zpráva pro naše mladé lékaře, ale špatná zpráva pro naše pacienty.

Autor je lékař