Regulační poplatky u lékaře měly smysl – regulovaly počet čekajících v čekárnách. S rozumnou úpravou, tak aby neodrazovaly i ty, kteří lékařskou péči potřebují, ale jsou opravdu chudí, by se měly vrátit.

Podle informací, které zveřejnila Všeobecná zdravotní pojišťovna, poctilo ordinaci praktického lékaře v prvních pěti měsících letošního roku o 22 procent víc pacientů než ve stejném období loňského roku. Žádnou pandemii jsme letos nezaznamenali, a je tedy třeba hledat jiné vysvětlení. Jedno se víc než nabízí.

Odrazovací efekt

Od prvního ledna se nemusí platit za návštěvu doktora třicetikorunový regulační poplatek. Poplatek, který se svého času stal tématem krajských voleb, se kterými vůbec nesouvisel, a pomohl sociální demokracii k mohutnému vítězství. Není divu, že domluvou na jeho zrušení později ČSSD podmínila vznik koalice po volbách celostátních. A šéf ANO, budoucí ministr financí této koalice, na domluvu přistoupil.

Když zjistil, že podle odhadů bude ve zdravotnictví po zrušení regulačních poplatků (ovšem nejen těch za návštěvu lékaře, ale také a možná především za pobyt v nemocnici) chybět pět miliard korun, veřejně svého rozhodnutí zalitoval a byl by rád zařadil zpátečku. Nestalo se.

A tak teď v deníku E15 zástupce Koalice soukromých lékařů tvrdí, že se po sedmi letech, kdy se poplatky vybíraly, do čekáren a ordinací vracejí pacienti Já-jenom-když-jdu-kolem. Zdá se tedy, že platí, co v naší anketě Očima expertů o regulačních poplatcích řekl ekonom Lukáš Kovanda: „Návštěvu ordinace si rozmysleli lidé, kteří se předtím vydávali za lékařem s každinkou bolístkou, s každým zacukáním očního víčka. Lékaři měli víc kapacity na pacienty, jejichž zdravotní stav odborné posouzení a vyšetření opravdu vyžadoval.“

Kovanda mluví vtipně o efektu odrazení – a právě ten považuje za největší přínos poplatků. A já s ním souhlasím – efekt finanční – ty miliardy, kterých tak želel ministr financí, se dají jistě získat jinak. Navíc ve věčně hladovém rezortu to je, jak když plivnete na rozpálená kamna. Promarněný čas ale nikdo nevrátí.

Jeden problém – jeden poplatek

Někteří kritici poplatků ale říkají, že poplatky odrazují i ty, kteří lékaře doopravdy potřebují. Přitom zdravotní péče má být přístupná všem. Nemůžu říct, jako někteří střelci, že lidé, kteří by pár desetikorun nenašli, nejsou, že to přece má každý. Lidé, kteří počítají každou pětku, existují. A navíc – právě v případě těch, kteří mívají do kapsy nejhlouběji, myslím seniorů, nemusí jít jen o tři desetikoruny ročně, ba ani měsíčně.

To ovšem po mém soudu není argument proti poplatkům obecně, ale řekněme proti přílišné tvrdosti. Jistě by šel vymyslet mechanismus, jak ty nejpotřebnější poplatků uchránit. Řekněme třeba zprostit poplatků lidi nad šedesát let, s pravomocí lékaře po druhé nebo třetí návštěvě poplatek začít požadovat – pokud by měl pocit, že pacient přichází jen na kus řeči. Nebo – proč ostatně objevovat Ameriku – to zařídit podle slov bývalého ministra zdravotnictví Hegera, který v naší anketě radil účtování poplatku podle zásady, kterou bychom zjednodušeně mohli nazvat jeden problém – jeden poplatek: „Poplatek by měl být účtován jen při nové epizodě, kdy přichází pacient k lékaři z vlastního podnětu, nikoliv už při doporučených kontrolách či při odeslání k jinému lékaři.“ To by mělo onen dopad násobených třiceti korun eliminovat dostatečně.