Volba opačného pohlaví není jakási "genderová samoobsluha"

Ve Zprávě o stavu lidských práv v České republice za rok 2011 publikované Helsinským výborem je pozoruhodná pasáž věnovaná transsexualitě (s. 64 zprávy). Je zde uvedeno, že nový český zákon o specifických zdravotních službách prý porušuje lidská práva transsexuálních osob v tom, "že při změně pohlaví předepisuje nucenou sterilizaci, což je neslučitelné s právem na ochranu tělesné integrity každého člověka". Jde prý o naši "jedinou státem nucenou sterilizaci". Dost dobře nechápu tu kritiku. Z textu zprávy není vůbec jasné, o jaké odborné zdroje své podivné stanovisko Helsinský výbor opírá. Svým nehorázným tvrzením o porušování lidských práv transsexuálních osob v České republice znevažuje práci a odborná stanoviska několika generací našich sexuologů.

Žádná "nucená sterilizace"

Aby bylo jasno, transsexualita není kategorie lidskoprávní, jde o lékařskou diagnózu. Tato porucha je dnes dokonale prostudovaná. Diagnostice a léčbě transsexuality věnuje medicína setrvalou pozornost. Existuje poměrně výrazná mezinárodní shoda na diagnostických i léčebných postupech. Pokud má někdo zájem o tuto poruchu a její lékařské aspekty, pak doporučuji třeba poměrně nedávno vydanou publikaci H. Fifkové a kolektivu autorů (Transsexualita a jiné poruchy sexuální identifikace, Grada, Praha 2008). Tvrzení, že transsexuální osoby jsou v Česku "nuceny ke sterilizaci", je nehorázné a hlavně zcela nepravdivé. Nikdo u nás nesmí být k podobným lékařským výkonům nucen proti své vůli. Kastrace (nikoliv tedy sterilizace) je ovšem součástí chirurgických výkonů, které směřují k definitivní změně pohlaví, včetně pohlaví matričního. Tyto chirurgické výkony se provádí na závěr dlouhého terapeutického procesu, jehož součástí je také delší test schopnosti pacientů žít v opačné sexuální roli. Nikdo z našich transsexuálních pacientů nikdy nebyl k chirurgickým výkonům žádným způsobem nucen. To platí již dlouho a bylo tak tomu i v době "hluboké totality".

Přeje-li si někdo žít v opačné sexuální roli se vším, co k tomu patří, pak to není jen jeho prostá osobní volba, ale výsledek složitého diagnostického a terapeutického procesu. V žádném případě nelze souhlasit s názorem, že opačné pohlaví si subjekt volí podle své libovůle. Jde o příliš vážnou záležitost. Volba opačného pohlaví není jakási "genderová samoobsluha". Proto ji zákon umožňuje právě jen u spolehlivě diagnostikované a řádně léčené transsexuality.

Pokud se někdo cítí být příslušníkem opačného pohlaví, ale nepřeje si úplnou změnu pohlaví, pak se může pokoušet žít v opačné či neutrální sexuální roli. Často se mu to více či méně daří. Někdy k tomu nepotřebuje ani žádnou spolupráci s lékaři. Takové "trans" subjekty samozřejmě nikdo k žádné léčbě a chirurgickým výkonům nenutí a nutit ani nemůže. Zákon o specifických zdravotních službách také žádnou "nucenou sterilizaci" neumožňuje. Dokonce ani těžkých sexuálních zločinců ne.

Pokud si Helsinský výbor přeje lékařskou koncepci poruch sexuální identity kritizovat, měl by současně říci, jakou právní a medicínskou úpravu tohoto problému si představuje. Velice varuji před podivnou představou, že příslušnost k tomu či onomu pohlaví je svobodnou volbou každého jedince. Takovou volbu by subjekty mohly během svého života několikrát měnit, pokud by nebyla výsledkem standardního vyšetření a terapeutického procesu. Možná někomu přijde zábavné, že pak "muži" rodí děti a "ženy" se stávají jejich biologickými otci. Ujišťuji vás, že zvládání takových nejasností nebývá právě snadné.

Proč nevyloučit lékaře?

Někdy se tvrdí, že je třeba "odmedicinalizovat" transsexualitu, podobně jako jsme to učinili s homosexualitou. V tom je ovšem zásadní rozdíl. Homosexuální osoby obvykle žádnou lékařskou asistenci pro svou menšinovou sexuální orientaci nepotřebují. Naproti tomu změna pohlaví vyžaduje kromě psychoterapie také biologickou léčbu, která spočívá v podávání hormonů opačného pohlaví a v těch chirurgických výkonech, které se tolik nelíbí ctihodnému Helsinskému výboru. Takové lékařské postupy budou těžko možné, pokud z toho procesu vyloučíme lékaře.

Autor je předseda Sexuologické společnosti ČLS

LN, 24.7.2012