Nizozemsko je lakmusovým papírkem euthanasie. Od uzákonění v roce 2002 se počáteční kluzký svah změnil v tobogán.

Vedle přirozené smrti, dané nemocí či věkem, je od počátku 21. století žádost o předčasné ukončení života v zemích Beneluxu stále častějším způsobem úmrtí. V České republice je téma euthanasie občas oživeno aktivitami některých poslanců, které vyvolají vzedmutí zájmu veřejnosti o tento citlivý problém.

Odmítnutí léčby či její ukončení ze strany nemocného, případně odmítnutí operace či jiných lékařských postupů, je naprosto bezproblémové. Pacient má plné právo vyslovit své přání nepokračovat v léčení a opustit zdravotnické zařízení do domácího prostředí. Náš právní systém má zakotven i termín dříve vysloveného přání (konkrétně zákon 372/2011 Sb.), a tak podpořil autonomii nemocného o sobě rozhodnout. V tomto případě zabíjí nemocného nemoc, nikoli lékař.

Euthanasie je opačným postupem, kdy nemocného usmrcuje lékař. U asistované sebevraždy je nemocnému poskytnuta rada, jak to má provést, a nemocný sám obrazně „zmáčkne knoflík“. Pro provedení euthanasie je v zemích, kde je zákonem dovolena, nutné splnění tří postulátů.

1. Pacient musí opakovaně žádat o ukončení svého života.

2. Lékař musí mít úmysl nemocného zabít.

3. Lékař pacienta zabije buď přímo, nebo nečiněním (“by act or omission“).

Od roku 2002, kdy byla v Nizozemí uzákoněna možnost euthanasie, se každý rok počet takto zemřelých navyšuje. V roce 2015 bylo provedeno každý den 14 úkonů euthanasie a poměr přirozených úmrtí vůči euthanasii dosáhl čísel 26:1.

Zpočátku byla euthanasie vyhrazena pouze nemocným v terminálním stadiu zhoubné či neléčitelné nemoci. Bylo jen otázkou času, kdy se začne seznam nemocí, u nichž bude možnost o euthanasii požádat, rozšiřovat. V současné době mohou o ukončení života požádat i nezletilé děti, psychicky nemocní či lidé, kteří jsou „unaveni životem“ (což není lékařská diagnosa, ale pouze metafyzický stav). Belgičtí lékaři usilují o to, aby mohli oni sami rozhodnout o euthanasii v případě, že to nemůže z jakýchkoliv důvodů provést nemocný. Podobnost této praxe s pověstným nacistickým programem T4 je nezaměnitelná. Nedávno byl zveřejněn rozhovor s lékařem, který obhajoval možnost usmrtit nemocného s panickou poruchou. U psychicky nemocných je ona hranice vlastního přání zemřít nutně velmi variabilní v závislosti na úspěšnosti léčby. U nemocného s depresí je přání zemřít jistě velmi časté a brát jeho vyslovení jako pokyn mu „takto pomoci“ je mírně řečeno nezodpovědné.

Letos se bude v Nizozemí projednávat zákon, v němž bude asistovaná sebevražda umožněna zdravým lidem, kteří budou považovat svůj život za ukončený (completed life). Pokud člověk (není definován věk) usoudí, že jeho další pobyt zde na Zemi již nemá žádnou perspektivu, bude moci požádat medicínsky vyškoleného pracovníka se speciálním výcvikem (tzv. „death assistance provider“), aby provedl poslední úkon v jeho životě.

Odpůrci euthanasie uvádějí termín „kluzkého svahu (slippery slope)“. Je to situace, kdy jedinec provede jistý úkon, o němž ví, že není tak úplně košer. Ve svém svědomí překročí onen pomyslný Rubikon s tím, že je to „jen jednou“, nebo třeba naprosto výjimečný stav. Učinit onen krok podruhé je pak mnohem snazší a jedinec již přestane vnímat onu původní čáru tak ostře, respektive ji stále před sebou posouvá. Popsaná praxe provádění euthanasie a asistovaných sebevražd v zemích Beneluxu to spolehlivě dokazuje.

V tak subtilním oboru, jako je lidská medicína, tedy v principu důvěrném stavu mezi lékařem a nemocným, jsou jakékoli nejistoty ohledně přesně vymezených mantinelů nutně frustrující pro oba. Lékař musí mít přesně určeno, kam smí zajít a současně kam zajít nesmí. Pacient - člověk přicházející ve svých nesnázích - musí mít rovněž jistotu, že lékař dělá vše pro to, aby mu jeho zdraví buď vrátil, nebo jej držel při životě v snesitelných podmínkách. Pokud je tento vztah narušen z kterékoliv strany (tedy u lékaře tím, že místo léčby nabídne smrt, a u nemocného, že lékař nejspíše nedělá vše, co je v jeho silách mu pomoci a do nabídky euthanasie může skrývat svou neschopnost či lenost), musí důvěra a v konečném stavu klesnout a výsledek této komunikace být negativní.

Nizozemí je v Evropě nepochybně lakmusovým papírkem provádění euthanasie. Zdá se však, že její kluzký svah se poměrně rychle mění v tobogán, jehož konec je v temném tunelu.

Quo vadis, Europa?